číslo 26 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Ropucha aneb Útisk v zrcadle dramatu

Na rozdíl od opusů předních divadelních režisérů mohou být rozhlasové kreace čas od času reprízovány. Kritik je ale přitom často postaven do „premiérové situace“: dílu se dosud nikdy žádné odborné reflexe nedostalo. A platí to dokonce i pro tvůrce špičkové.

Podobně jako kinematografie má i fonografie své klasiky, tvůrce děl trvalých hodnot. V naší kultuře je určitě jedním z nejpřednějších nedávno zesnulý režisér Jiří Horčička, Alfréd Radok českého rozhlasu. Jeho klíčová díla jsou samozřejmě dlouholetým a pravidelným posluchačům rozhlasu známa, ale co ta ostatní? Nezaslouží si také pozornost? Každá repríza znamená vlastně prověrku hodnot, nové usazení v magnetickém poli okolo pólu neostře ohraničené množiny zvané klasika.

V sobotu 28. dubna před polednem (ČRo 3 – Vltava, cyklus Mikrohra) prošla takovouto zkouškou po sedmnácti letech drobnička Ranní ropucha (1908). Úsloví „ranní ropucha“ je součást bonmotu z předrevoluční Francie: „Každé ráno je třeba nejdřív spolknout ropuchu, aby člověk obstál ve společnosti, aby jej už nic odpornějšího nemohlo během dne potkat.“

Aktovku z Revoluční trilogie (premiéra celku, zakončeného příznačně osobitým Figarem, 1917) Viktora Dyka natočil Horčička v roce 1990 se špičkovým obsazením i menších rolí (první a druhý dvořan - Pavel Rímský a Jan Přeučil). Přečteme-li si poněkud schematický, a la thése napsaný text, můžeme se tázat, proč se za něj dramaturg Oldřich Knitl tehdy vzal. Pravděpodobná odpověď: z téhož aktuálního důvodu, pro který jej Viktor Dyk psal. Teprve když si uvědomíme podobnost konkrétní české historické chvíle, kdy obě díla – literární a rozhlasové – vznikla, je nám jasno: jde o doby převratové, doby s očekáváním či naopak s čerstvým zážitkem svobody, doby, kdy byl silně pociťován dosavadní útlak, ať už byl vyvíjen habsburskou monarchií, nebo komunistickou totalitou.

Dramaturgie se šťastně nepokoušela o radikální úpravu, pro scénické poznámky zřídila komentátorskou roli Průvodce (Ladislav Mrkvička). Ten nás uvádí do dialogu, probíhajícího ve zvukové atmosféře venkovní večerní bouře v útulném sídle jakéhosi drobného šlechtice za vlády Ludvíka XV. Pan De Breteuil (Martin Růžek) hostí svého přítele pana De Chauvelin (Jiří Adamíra), bývalého důstojníka, který v boji přišel o jednu paži. Hostitel, člověk spokojený se životem i s poměry, nalévá víno a chce připíjet na zdraví krále. Růžek jej hraje jako jednorozměrného, jednoduchého člověka, dnes by snad někteří řekli „pohodáře“ v pozitivním i negativním smyslu. Právě proto nemůže pochopit skepsi a zatrpklost svého druha. Byl přece zmrzačen na poli cti a slávy, což jej šlechtí! Jakýpak důvod k nespokojenosti? Spor o přípitek rychle graduje, Adamírův De Chauvelin je sice člověk skleslý, skeptický, leč zarputilý.

Dramatická situace se skokem mění. Ideový spor ústí v hádku, výzva na souboj je na spadnutí, když tu na bránu buší sám objekt sporu: o krátké pohostinství žádá zbloudilý král se svou malou družinou. Hostitel jej přirozeně bouřlivě, až devótně vítá, nabízí vše své. Během krátkého rozhovoru se král (dokonale arogantní Ladislav Frej) dozvídá o De Breteuilově šestnáctileté dceři a zcela bezostyšně se nechá vést přímo do její ložnice, a to s úmysly zcela jednoznačnými. Králův doprovod gratuluje otci k takové „poctě“ a hned se vlichocuje do jeho přízně – na obzoru je skvělá kariéra. Hostitel je otřesen, přítel zažívá hořké zadostiučinění. Tragičnost situace je záhy relativizována: král se vrací s tím, že ačkoli je dcera docela hezká, jemu se prostě nelíbila. Zazní narážka na známý estetický paradox – nezávislost estetického soudu: král je sice absolutním vládcem, ale sám sobě nemůže poručit, co a jak se mu má líbit. „Neumím odůvodnit své záliby.“

Vnějškově vše vyznívá jako zcela obligátní událost. Bouře se utišuje, král se loučí a oba přátelé opět osamí. Komprimát kritiky absolutismu a obecněji nedemokratických režimů vůbec snad nemohl být stručnější a neurvalejší. Totalitní bezpráví může postihnout kdykoli kohokoli bez ohledu na míru jeho lajality či opozičnictví. Kdo v tom chce žít, musí umět polykat ropuchy.

V kontrastu se záměrně konstantním projevem Jiřího Adamíry musel Martin Růžek několikrát radikálně měnit vnitřní rozpoložení i vnější projevy své postavy; střihy jsou mistrovské, znovu a znovu zcela věrohodné. Fonografická adaptace polozapomenutého textu obohatila rozhlasový archiv o vybroušenou, ke klasice se řadící kreaci a natrvalo zachytila mistrovství několika špiček českého herectví.

Foto archiv