číslo 26 / 2007

Titulní rozhovor

Katka Garcia, zpěvačka

Čím se v Dublinu zabýváte?

Především učím na Trinity College španělštinu.

Věnujete se v cizině i muzice?

Začínám s tím, ale zatím jsem na hudbu neměla moc času. Měla jsem spoustu práce, už třeba s tím, abych si zvykla na irský způsob života. K muzice se tak dostávám pomalu, ale jistě. Mám kamaráda, kytaristu, se kterým jsme dvakrát vystoupili – jednou v klubu, jednou na festivalu. A natáčíme spolu i nějaké demosnímky, které chceme poslat do dalších klubů. Z některých už se pořadatelé ozvali, že by o náš koncert měli zájem. Hrajeme především španělské a židovské písničky, kterým už se ostatně věnuji delší dobu.

Jací jsou Irové žáci, co se týče španělštiny?

Velice komunikativní. Oni mají spoustu možností – Irsko je v současné době ekonomicky silné, a tak mohou hodně cestovat. Tady v Česku se taky hodně cestuje, ale Irové mají víc peněz, a tak vyjíždějí častěji. Irští studenti taky hodně jezdí na léto pracovat do ciziny, třeba do Španělska nebo do Latinské Ameriky. Mají tedy větší přehled než mladí lidé u nás. Jako studenti jsou Irové, jak už jsem řekla, komunikativní, velice vstřícní a příjemní. Hodně a rádi diskutují. Kontakt s nimi je naprosto bezproblémový.

Učí se Irové rádi a ochotně cizí jazyky?

Teď už musí. Docela hodně Irů se učí právě španělsky, protože do Španělska hodně a často jezdí. Spousta Irů si tam taky kupuje nemovitosti. Španělština je tedy v Irsku velmi žádaný jazyk. Ale učí se tam i jiné jazyky, třeba francouzštinu.

Kupují i Španělé nemovitosti v Irsku?

To ne, v Irsku jsou nemovitosti daleko dražší, ty ceny tam hodně stouply. Dříve si cizinci v Irsku domy kupovali, byly levné a v krásném prostředí. Teď už to neplatí – tedy alespoň co se týče těch cen.

Jaký vztah mají Irové ke svému jazyku?

V Irsku jsou dva úřední jazyky, angličtina a irština, irština je tam přitom až do maturity povinná a z irského jazyka se maturuje. Kdo chce pracovat ve státních službách, musí složit zkoušku z irštiny. Irština je přitom hodně těžký jazyk; aby ho člověk ovládal na solidní úrovni, musí mu věnovat poměrně dost času. Většina Irů, když už irsky plynně nekonverzuje, má přehled přinejmenším o základech tohoto jazyka, dá dohromady alespoň pár konverzačních frází.

Různé jazyky zní i z vašeho nového alba Woven Ways...

Ano, zpívám tam anglicky a irsky. Občas je někde napsáno, že i galsky, ale galština je jen jiný název pro irštinu.

Vy irsky umíte?

Zatím se snažím proniknout do tajů tohoto jazyka. Jinak se domluvím – vedle češtiny – i španělsky a katalánsky, vyrůstala jsem totiž v Barceloně. Umím ještě anglicky, francouzsky, něco dám dohromady i řecky. A k tomu se snažím o tu irštinu. V různých jazycích i zpívám. Například na první desce Dún an Doras byla písnička ve francouzštině.

Mimochodem: jak to v tuto chvíli vypadá s kapelou Dún an Doras?

Má zdravotní pauzu, kterou jsme vyhlásili asi před rokem. Jak náš flétnista Radvan Markus, tak i kytarista Petr Košumberský začali mít zdravotní potíže – zlobily je šlachy na zápěstí. Kromě toho já teď trávím většinu času v Dublinu. V létě bychom se ale měli poradit, co dál.

Domluví se Ir mluvící irsky s Angličanem mluvícím anglicky?

Pokud by ten Ir neuměl vůbec anglicky, tak by si nerozuměli. Angličani se taky hodně zasadili o to, aby irština z Irska vymizela, ti, kteří byli odkojeni irštinou a chtěli mluvit irsky, měli potíže s britskými úřady. Irština a angličtina jsou úplně rozdílné. Obě sice patří do skupiny indoevropských jazyků, ale jsou jiné. Irština je ostrovní, „keltský“ jazyk, má některé podobné rysy například se skotskou galštinou a waleštinou a vzdáleněji s bretonštinou. Angličtina je jiná.

Panuje mezi Iry a Angličany stále nevraživost?

Je pravda, že Irové dosáhli nezávislosti na Velké Británii až v roce 1921, takže přirozeně byly vztahy mezi oběma zeměmi ještě před časem napjaté. V dnešní době už se to ale celkem srovnalo. S tou nevraživostí se dnes setkáte snad už jen v lidových písních o různých irských hrdinech a anglických padouších – takových je opravdu hodně.

Vyjádřila jste se, že irská muzika vychází hodně z přírody.

To je pravda, příroda v irských písních hraje zcela zásadní roli. Já Irsko vnímám jako venkovskou zemi, alespoň na mě tak působí, venkov a příroda jsou tam primární. Prostředí, ve kterém se vyvíjejí tradice jednotlivých národů, má vždycky obrovský vliv i na muziku. A Irsko a příroda jsou pro mě neoddělitelné. Už v textech je spousta narážek a odkazů na přírodní útvary, hory, zálivy, zátoky, řeky... Většina písní je zasazena do přírody. Do nějaké přírodní scenerie.

Jaké vy sama máte kořeny – dočetl jsem se, že částečně i keltské...

Můj dědeček pocházel z Asturie, což byla keltská oblast na severu Španělska. Tatínek je napůl Španěl, napůl Rus a maminka je Češka.

Prý se vám ze Španělska do Česka moc nechtělo.

V zásadě ne, vždyť jsem v Barceloně měla všechny kamarády, navíc tam zůstal táta, který v Barceloně žije dodnes. Bylo to tedy těžké, to musím přiznat, navíc jsem odcházela v dosti citlivém věku, bylo mi patnáct. Musela jsem si zvykat i na odlišné podnebí. Ale člověk si musí zvyknout: mám ráda teplo – a vidíte, teď žiju v Irsku...

Ještě k těm kamarádům – jak se k vám v Praze chovali vaši vrstevníci?

Ze začátku to bylo opravdu těžké. Musím říct, že nejvíc kamarádů jsem našla ve skautu. S mnohými z nich se kamarádím dodnes.

Provozuje se ve Španělsku skauting?

Ano, já jsem tam chodila do jakéhosi katalánského skautu, proto jsem se přihlásila do skautingu i v Česku. V poslední době objevuji irský skauting – mám totiž jednoho studenta, který je skautským vedoucím. Díky němu jsem zjistila, jak je skauting v Irsku rozšířen.

Občas vás srovnávají s Norah Jonesovou – co vy na to?

Norah Jonesová se mi moc líbí, mám doma její cédéčka a tohle srovnání je pro mě pocta. Na moji hudební cestu ale rozhodně neměla zásadní vliv; ten měli jiní, například britská zpěvačka Sandy Denny nebo Joni Mitchellová. Mně by vlastně tohle srovnání ani nenapadlo. Když se to ale píše...

Co říkáte přetrvávající módě keltské, případně irské muziky?

Když se nad tím člověk zamyslí, je to opravdu zvláštní a zajímavé. Vzpomínám si, jak jsem se seznámila s irskou hudbou – dostala jsem nějakou nahrávku a jelikož se mi to zalíbilo na první poslech, začala jsem si hledat další nahrávky. Takhle jsem tedy přišla k irské muzice já a předpokládám, že ostatní posluchači se k ní dostali podobným způsobem. Prostě je ta hudba zaujala, je totiž rytmická i melodická. Možná to bylo dáno i tím, že irská hudba je opravdu společenská a přátelská: v Irsku se většinou provozuje při neformálních setkáních, ať už u někoho doma nebo v hospodě. Z takových setkání vlastně vznikla irská tradiční hudba – pokud pomineme tradici irských básníků a bardů, ti jsou trochu stranou. Irská muzika je lidem velice přístupná, provozuje se na nástroje, které člověk doma může mít, třeba kytaru, bubínek, píšťalu, je hodně spontánní. A taky byl asi čas, kdy tahle muzika na našem trhu chyběla – což už ovšem v současnosti neplatí.

Je v Irsku hodně kapel hrajících tradiční irskou hudbu?

Spousta! Tam se hraje pořád a všude. Souvisí to i s penězi – v Irsku jsou samozřejmě jiné, tedy lepší finanční možnosti. Lidi tak můžou vydávat víc cédéček, třeba i vlastním nákladem, a další lidé si je zase můžou častěji kupovat. K tradiční hudbě jsou v Irsku vedeny i děti. Řada z nich se odmalička učí hrát a v deseti, jedenácti už sázejí jednu instrumentálku za druhou. Se zpěváky už je to o něco obtížnější. Zvládnout hru na nástroj je asi technicky snazší, než naučit se dobře zpívat. Ne každý může hned zpívat.

Objevují se nějaké tradiční irské nástroje i na vaší nové desce?

Je jich tam jen pár, například irské flétničky. Jinak v některých skladbách máme naprogramovaný „irský“ beat. To je práce Martina Ledviny.

Co vás ještě v Irsku – vedle jazyka a muziky – zaujalo?

Je krásné, jak tam pečují o staré lidi. Irsko byla chudá země, početné rodiny se o sebe musely postarat a lidé tak byli závislí na pomoci sousedů. Z té doby se drží tradice, která funguje jako jakási pojistka pro seniory: buď se o ně postará rodina, nebo někdo ze sousedství. Když žijí stará paní nebo starý pán sami v bytě nebo v domku, občas se soused zastaví a zkontroluje, jestli je všechno v pořádku, jestli ten člověk má to, co potřebuje. A když začíná zima, obesílá irská vláda domácnosti s výzvou, aby lidé dali pozor na staré lidi v okolí, a aby jim třeba i uvařili, že by staří měli mít alespoň jedno teplé jídlo denně. To mě velice zaujalo. Irsko je v tomhle směru hodně ohleduplné, nikde jinde jsem se s tím nesetkala.

A ve Španělsku?

I tam funguje tradice, že se rodina o své babičky a dědečky postará, často bydlí všichni pohromadě. Ve velkých městech je to mnohdy obtížné, ale snaží se.

Luboš Malina, s nímž jste svou desku natočila, vás prý před časem přivedl i k Pavlu Bobkovi.

Ano, Luboš produkoval zatím poslední desku Pavla Bobka Muž, který nikdy nebyl in. Pan Bobek si na ni vybral i písničku Roseanne Cashové, která v češtině dostala název Mé září. Je to duet, který Rosenne natočila se svým tátou těsně předtím, než Johnny Cash zemřel. Luboš mě doporučil pro českou verzi duetu. Byla to pro mě velice zajímavá spolupráce a taky velká čest. Ta písnička je tak krásná, až jsem se bála, abych jí dostála.

Slyšela Roseanne Cashová českou podobu své písně?

Nevím, každopádně to cédéčko Pavla Bobka, kde je i tenhle duet, má. Luboš Malina jí ho dokonce předal osobně – na festivalu v San Francisku, kde se potkali. Její reakce, když se na desku podívala, prý byla, že je Pavel Bobek hezký chlap.

Na léto přijedete do Česka – kde vás bude vidět a slyšet?

S kapelou, s níž jsem natočila desku Woven Ways, vystoupíme v červenci na festivalech v Budyni nad Ohří a v Náměšti nad Oslavou. Chtěli bychom koncertovat i na festivalu Prázdniny v Telči, ale nevíme, jak to dopadne – vzpomněli jsme si totiž pozdě. Od podzimu nebo v novém roce bychom rádi hráli častěji, máme nějaké plány... Moc se na to těším, hraní s Lubošem Malinou a dalšími hudebníky si nenechám ujít, i když se na podzim zase vracím do Dublinu.

Hodláte se tam usadit natrvalo?

Jestli natrvalo, to nevím, určitě tam ale budu ještě příští rok, protože mám v Dublinu práci. Pak se uvidí, všechno je otevřené. Možná zůstanu déle, možná se vrátím.

Když řeknete „vrátím se“, který stát tím myslíte?

To je právě otázka! Určitě by to bylo sem, ale zároveň bych nechtěla přijít o Španělsko. Nejdřív asi do Česka, pak by se vidělo. Všechno je otevřené!

TOMÁŠ PILÁT

Foto Jiří Turek a archiv