číslo 26 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Peníze, nebo život!

Už dlouho mám pocit, že můj život řídí peníze. Ať chci udělat cokoliv důležitého, cestovat, studovat, teple se obléknout, ale dokonce i něco naprosto bezvýznamného, jako koupit si klobásu na Václavském náměstí, musím se poradit s penězi. Otevřu peněženku, podívám se tam a ptám se: Mohu? Nemohu? Dovolíte mi to? A peníze blahosklonně svolí, přikývnou, nebo řeknou rezolutně „ne“, a to i v případě, že tam vůbec nejsou. Ba právě v tom případě, že nejsou, že je nevidím, dávají mi příkazem jasně na srozuměnou, co mám dělat. Tato fascinující věc, jak neviditelné peníze poroučejí a přikazují, mě ubezpečuje o tom, co jsem už dávno tušil, co víme už dávno všichni a nemluvíme o tom: že peníze jsou magické a rituální předměty, nadané tajuplnou silou, řídící naše osudy.

Jak se to stalo, že peníze, původně jenom nástroj obchodní výměny, dostaly tuto úžasnou moc? Kdo jim ji propůjčil? Jak jsme to mohli dopustit? Položit si tyto otázky je myslím mnohem potřebnější než ptát se, proč jsme na světě a jestli má náš život smysl. Mám totiž tušení, že cesta k pravdivému poznání vede nejdřív právě tudy – přes peníze.

Jaká je tedy pravda o penězích? S penězi se prý radí i ti nejbohatší lidé na světě, pozorně jim naslouchají a vykonávají všechno přesně tak, jak jim peníze nařizují. Když se jich zeptáte, nevědí ale proč. I velké a bohaté firmy a koncerny vykonávají jen slepě a důvěřivě činnost, která slouží penězům. Vědí, že je musí shromažďovat, investovat a rozmnožovat, chránit a pečovat o ně. Ale proč – nikdo neví. Pro lidskou společnost to rozhodně není: chudých na světě neustále přibývá.

Přestal jsem už hledat neznámé mocné vládce, kteří jsou „za vším“, řídí zeměkouli a mohli by teoreticky ovládat i peníze. Nikdo takový neexistuje. I ti nejbohatší a nejmocnější jsou také jenom otroky peněz. Zdá se, že peníze jsou samostatnou silou, mohutnou energií, nejvyšší mocností, božstvem. To, čeho se báli autoři science-fiction, se už stalo. Slepá síla se vymkla člověku z rukou a začala ho ovládat.

Dnes můžeme už jen zaznamenávat zkázu a počítat ztráty, které nám to přineslo. Ze všech otázek, které tu byly položeny, si budeme klást nejčastěji jednu: Jak jsme to mohli dopustit?

Připustili jsme vládu peněz. Když se podívám kolem sebe, co vidím? Jen nespočetné budovy, v nichž sídlí peníze. Už zase přibyla jedna nová stavba ze skla a oceli a pyšně se tyčí nad Krčským údolím. Další nová banka. K čemu potřebují peníze tolik domů v Praze? Jistě ne k nějakému lidskému účelu. Jsou to monumenty, dosvědčující jejich bezmeznou moc, chtějí nás vylekat a zastrašit, dostat na kolena.

Jen jedna stránka z novin kteréhokoliv dne vás přesvědčí, kdo je tady pánem. Na severu Německa se sešli správci největších pokladů světa, služebníci peněz, označující se magickým symbolem G8. Jen plot, který je odděluje od lidí a chrání – protože peníze neponechávají nic náhodě – stál dvanáct a půl milionu eur, tedy tři sta padesát milionů korun. Na stejné stránce si můžete přečíst zprávu o americkém senátoru Edwardsovi, který si nechal zaplatit za přednášku o chudobě padesát pět tisíc dolarů. Peníze se nebojí samy o sobě psát, peníze nemají strach z lidí. Na peníze se nikdo nenaštve! S tím peníze počítají.

Problémem tohoto světa není chudoba, problémem je bohatství! To stálé obracení významu způsobuje, že svět je neřešitelný. Kdyby prý nadnárodní koncerny odevzdaly jen jedno procento svého zisku, stačilo by to pro slušný život šesti miliard lidí na zeměkouli, řekl Egon Bondy v jednom ze svých posledních rozhovorů. Ale, prosím vás, kdo to může ověřit? Peníze nám nedovolí se ani zeptat, jestli by to mohla být pravda.

Jak to, že právě v naší době se peníze vymkly z rukou? Cožpak v minulosti neovládaly svět? Odpověď je jednoduchá. Nad penězi byl ještě Bůh, byl všude, kam se podíváš. Se „zmizením Boha“ už není, co by udrželo peníze na uzdě. Peníze se postavily na jeho místo.

Všechny hodnoty, které jsme kdysi uznávali, se dají vyměnit za peníze. Slavný americký politolog Fukuyama se nedávno v jednom rozhovoru hodně podivoval nad tím, že Evropa neumí definovat hodnoty, se kterými by se mohla ztotožnit, a proto se neumí bránit budoucnosti. Je to jasné: Evropa se zatím z jakési setrvačnosti a ze sentimentu k duchovní tradici nedokáže přihlásit k božství peněz. Je však jen otázka času, kdy vedle dolaru bude na nebi v božské dvojici zářit i euro.

Sledujme peníze a jejich toky, sledujme, kdo jim slouží! Proč? Jde nám totiž o život. Všimněte si: penězům na člověku nezáleží. Ze všech sporů, které se dnes vedou, si vezměme za příklad boj o životní prostředí, ekologii. Jak správně postřehl Václav Klaus, nejde o klima, ale o svobodu. Zapomněl ovšem dodat, že jde o osvobození od peněz, od chamtivosti mocných. Cožpak bylo v minulosti nutné bojovat o samozřejmosti, jako je vzduch, voda, stromy? Každý feudál věděl, že musí vysadit aleje, přestat kácet v lese a čistit vodu v rybníku. Až s neomezenou vládou peněz, za jejich božského panování, si člověk začal ničit svět.

Nemusíme zrovna mluvit o Bohu, abychom si uvědomili, že svět ničí lidé bez ducha, sloužící penězům. Žádný duchovní člověk nemá jako hlavní životní cíl shromažďování majetku a peněz. A není snad jisté, že duchovní a vzdělaní lidé by uměli lépe řídit společnost?

Světu vládnou otroci peněz. Podle peněz a majetku je poznáte. Hledejte ty druhé a snažte se být jako oni. Nemyslím si, že by se svět obrátil ze dne na den. I davy obdivují shromažďování peněz a nebývalé množství lidí je fascinováno bohatstvím. Lidé se rádi ztotožňují se soukromými životy dravců, prožívají v náhradním programu jejich osudy jako své vlastní. Je rozdíl mezi davem zfanatizovaným černou nebo rudou ideologií a davem, který propadl peněžnímu konzumu? Určitě ano. Peníze jsou nebezpečnější, protože ještě nebyly poraženy v žádné válce.