číslo 27 / 2007

Dívejte se

Nevěra si žádá tragickou daň

Česká meziválečná filmová tvorba se zdaleka nekryje jen s kýčovitými produkty, které v „pamětnických“ cyklech vnucují všechny televize. Za často obtížných produkčních podmínek vznikala tehdy i díla odlišná, která nechtěla ohlupovat, nýbrž věrohodněji vystihnout tvář tehdejších poměrů, dotknout se sociálních protikladů, nahlédnout pod povrch mezilidských vztahů – připomeňme tituly, jako Svítání, Svět patří nám, Řeka, Lidé na kře, Extase, Před maturitou. Posledně jmenovaný titul je spojen se jménem Vladislava Vančury. Ten se zasloužil rovněž o vznik Marijky nevěrnice (1934), kterou uvede ČT 2 ve čtvrtek 5. července ve 14.30.

Význačný spisovatel, za okupace nacisty popravený, se aktivně zajímal o pohyblivé obrázky. Měl své představy o jejich poslání, které měly málo společného se zájmy filmových výroben – nehodlal nic slevit na požadavku, aby výpověď odrážela reálný život, v tomto případě v zapadlém koutu Podkarpatské Rusi (dnes patřící Ukrajině), život drsný i malebný, těžkou a vyčerpávající práci v lesích i při svážení dřeva.

Vančurovi, jenž nikdy neskrýval své komunistické smýšlení, nezbylo, než aby sám hledal finanční zdroje: obklopil se umělci podobně smýšlejícími (Ivan Olbracht, Karel Nový), s nimiž sepsal nejen scénář, ale také založil jakési produkční družstvo. Za naprostou uměleckou svobodu ovšem zaplatil ochotnickými podmínkami. Natáčelo se němou kamerou a dodatečné ozvučování probíhalo v Praze. Navíc bylo zjevné, že autoři uvažují spíše v rozevlátě literárních než dramatických obrysech – však jim také bylo vyčítáno, že nezvládají „klasickou“ výstavbu s hladkými předěly mezi jednotlivými motivy, prostě oblíbená dobová klišé. Vančurou uplatněný mozaikovitý půdorys se dočkal ocenění až o několik desetiletí později.

Vančura důsledně uplatňoval autenticitu pohledu, i když „obohacenou“ o třídní nárys drsného vykořisťování, vůči němuž jsou postižení kvůli své neuvědomělosti zcela bezbranní. Na pozadí milostného trojúhelníku odkryl bídu a nevzdělanost, neutajil ani spornou roli chamtivých židovských obchodníků a krčmářů (a to je motiv v ohlasech téměř pomíjený – narozdíl od pozdějšího Jana Cimbury). Přes nesporné umělecké ambice, vedoucí k baladickému ladění, se však Vančura projevil jako režisérský diletant: nezvládl především práci s neherci, sytěji i uvolněněji vycházejí ty figurky, jejichž představitelé vlastně hráli sami sebe – například židovský krčmář nebo český turista, v němž poznáme Ivana Olbrachta.

Přestože Marijku nevěrnici lze považovat za rozeklaný umělecký počin, své hodnoty si uchovává podnes: zejména působivý, jakéhokoli kašírování prostý obraz zaostalého prostředí, vydolovaný jistě též zásluhou kameramana Jaroslava Blažka, ale i nevtíravý, přitom nepřeslechnutelný hudební doprovod Bohuslava Martinů, prokládaný tamními lidovými popěvky. Divácké přijetí ztěžovala i jazyková bariéra – Marijka nevěrnice je namluvena v rusínštině, případně jidiš. Naštěstí film Česká televize opatřila českými podtitulky – a je to vůbec první tuzemský film takto ošetřený.

JAN JAROŠ

Foto archiv