číslo 27 / 2007

Televizní glosář

...Jana Svačiny

O racionální skepsi

Elektrické přístroje zapínáme vypínačem, z poloviny plná láhev je pro nás poloprázdná a z historie si nejraději připomínáme Bílou Horu. To je jen pár příkladů podvědomé české skepse, která nám občas brání uznat, že všechno nemusí nutně být jen špatně. Otázkou je, zda to neplatí i o programové nabídce České televize. I z ní lze přece při dobré vůli denně vybrat pořady, které na veřejnoprávní obrazovku patří.

Výlučné je postavení České televize jako alternativy, která by měla uspokojovat zájmy co nejširšího spektra nejrůznějších diváckých menšin. Cykly, jako jsou (namátkou a bez nároku na úplnost výčtu) Šumná města, Evropský filmový klub, Cesty víry, V zajetí železné opony, Historický magazín, Hledání ztraceného času, Na plovárně, Dokumentární klub, Krásný ztráty, Babylon, Planeta Věda, Třistatřicettři, Divadlo žije, Folklorní magazín, Nedej se, Přidej se, ...a tuhle znáte?, Terra musica, Fenomén, Rodina, škola a já, Cesty umění, Svět umění, Q, O češtině, Artmix, Kultura.cz, Mýty a fakta historie, ale například i britský komediální seriál Kancl, jinde než v programu ČT divák nepotká. Jejich konkrétní podoba, kvalita a způsob, jakým s nimi dnes diletantské vysílací schéma zachází, však leckdy svědčí spíš o plnění nepříjemné povinnosti, než o naplňování smyslu existence instituce.

Méně vnímavá a úspěšná je Česká televize v ohledu na diváky, kteří nepatří do žádné ze zájmových skupin, a u obrazovky se chtějí „pouze“ vkusně bavit. Seznam pořadů, které jsou dnes schopny oslovit a zaujmout tu část mainstreamového publika, kterou zrovna neláká kýčovitá novácká pokleslost a podbízivost, je podstatně kratší. Pomineme-li seriálové reprízové jistoty z rodu Četnických humoresek a možná i Místa nahoře, tradičně nám zůstanou trvale nadstandardní Uvolněte se, prosím Jana Krause a Manéž Bolka Polívky. S nemalou dávkou tolerance k nim lze občas přičíst snad ještě Šípovo Všechnopárty a – s ještě větší – pak možná i obě globalizované sobotní výherní show – Udělám cokoliv a Hodina pravdy.

Solitérem a svým způsobem i vzorem, jak by měla vypadat profesionální veřejnoprávní odpověď na komerční kriminální krváky, je v současnosti série klasických detektivek se Slečnou Marplovou. Ani britská adaptace románů Agathy Christie však zřejmě není hodna hlavního víkendového večerního času. Ten zodpovědní pracovníci ČT dokonce tu a tam vyhrazují názorné demonstraci pořadů, které ve veřejnoprávní televizi skutečně nemají co dělat. K červnové sobotě s dalším pokračováním Šípovy totálně nevkusné estrádní stupidity Za oponou, následované o den později další přehlídkou scenáristické nemohoucnosti a nekonečného výprodeje hereckých klišé ve 3+1 s Miroslavem Donutilem a stylově korunované neuvěřitelně blábolící Halinou Pawlowskou ve sponzorsko-reklamním leporelu Tanec kolem světa, není co dodat. Snad jen jedno z nových mouder Pawlowské, které patrně slouží jako dramaturgické motto výrobcům podobných hrůz: „Nepotlačuj pudy, zahraj na mé dudy...“

I skepse má někdy své racionální důvody.

Autor je televizní publicista