číslo 27 / 2007

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

Skvělá rozhlasová hra: Heuréka!

Nejednou jsem si už na tomto místě stýskal nad nedostatkem dobrých původních rozhlasových her. Těžko tedy mohu přehlédnout jakoukoli novinku, zejména když se tentokráte podařilo rozhlasové dramaturgii (Martinu Velíškovi) přivábit k autorské spolupráci právě Davida Drábka, sedmatřicetiletého divadelního dramaturga a režiséra, jehož autorské úspěchy na poli jevištní dramatiky jsou už po celé desetiletí nepřehlédnutelné. A řeknu hned, že jeho rozhlasový debut – hra Vykřičené domy, vysílaná ČRo 3 – Vltava 29. května ve 21.30 – potvrdil i ta nejnadějnější očekávání.

Protagonistka hry, Andrea, bývala „rosničkou“ v komerční televizi a posléze se stala i narychlo vygenerovanou popovou „Skokankou roku“. Na tuto umělou pozici ji ovšem nevynesl nějaký zřejmější talent, ale peníze bohatého přítele. Leč jen do času. Andrea totiž těžce onemocní, vlivný milenec ji opustí a spolu s ním se rozplyne i celá její rychlokvašná sláva. Zbude jí jen vilka v satelitním  městečku, hořká samota a útrapy smrtelné choroby. Tato tristní situace přinutí Andreu najít si aspoň hospodyni. Na inzerát se přihlásí Jiří, nezaměstnaný muž středních let, dobromyslný a celkem jednoduchý chlapík, kterému ale nechybí ani citlivá vnímavost, ani neokázalý smysl pro autentické lidské hodnoty. Andrea jeho nabídku s rozpaky přijme, a toto trochu truchlosměšné výchozí nastavení se pak v Drábkově hře rozvine do pestré mozaiky situací, v nichž Jiřího angažmá postupně přeroste hranice pouhého praktického servisu: oba se vůči sobě otevírají, jejich vztah se prohlubuje a brzy se ukáže, že je stejně podstatný a potřebný pro ně pro oba. Jiří udržuje Andreu nad vodou, obětavě se o ni stará, snaží se všemožně nadlehčovat její trýzně, ale dokáže ji ubránit i před lidským póvlem. A činí to tak usilovně, až posluchač začne málem čekat na zázrak, na hrdinčino uzdravení. Ale fátum je neúprosné a katarze příběhu si smrt žádá. Andrea nicméně neodchází ze života s prázdnýma rukama, na samém jeho sklonku se jí totiž dostalo daru nad dary: její existence měla smysl, jestliže nakonec vyústila do události tak jedinečné a světelné, jakou je zázrak lidské pravosti a porozumivé vzájemnosti.

Kvality Drábkova textu jsou pozoruhodné v mnoha ohledech. Autor především  produktivně a na debut až překvapivě zkušeně využívá širokého spektra možností, jaké mu nabízí rozhlasové médium, suverénně tedy střídá prostředí i významové vrstvy, jeho dialogy jsou dynamicky hybné a rozumějí si se zkratkou. Žánr rozhlasové hry Drábkovi umožňuje rozvinout nejen umění dialogu, ale uplatnit i svou vypravěčskou náruživost. Autorova práce s vypravěčem patří vůbec k nejvýraznějším hodnotám hry. Ten, který nás provádí první částí příběhu, je trapný šantala, svou bohorovnou žvavostí typický produkt komerčního moderátorského showmanství. A tedy i tupec, který pochopitelně nechápe nic: ve chvíli, kdy v příběhu začne jít „do tuhého“ a přestává tedy pro něj být mediálně zajímavý, mizí, a komentář přebírají věci, které Andreu obklopují: např. zrcadlo, lžička, sklenička, obrázek, pouzdro, a dokonce i morfium či krev v infúzní lahvi. Stávají se jakýmsi zhmotněným deníkem jejího života. Zde, v mluvě oživlých věcí, se nám připomene dokonce cosi z poetik romantické pohádky. Je to šťastné řešení: autor v něm může uplatnit svou bohatou fantazijní potenci a navíc mu poskytuje možnost nasvěcovat a hlouběji reflektovat jednotlivé situace z úhlů, které by byly dialogu nedostupné – a vyhnout se přitom už trochu laciné technice vnitřních monologů. Za málem virtuózní pak považuji autorovu schopnost občas zavibrovat na samém břitu sentimentality a - nepřepadnout; v rámci estetiky „tragikomična“ dokáže oscilovat mezi vážným a hravým, mezi „lehkou“ a „těžkou dobou“ příběhu.

Autorův jazyk je hravý, až marnotratně bohatý a diferencovaný. Drábek se suverénně  pohybuje v prostoru současné „generační idiomatiky“, umí exponovat v jemně ironickém nasvícení ledacos z dnešní mediální jazykové pseudokultury a jejích pokleslých floskulí. Dokáže ale taky jazykovými prostředky přesně charakterizovat psychologii postav v konkrétním dramatickém kontextu. Jiří třeba ve všedních situacích hovoří spíše rutinní „pražštinou“, v emocionálně vypjatých partiích ale spontánně přechází do „moravismů“!

Plné absolutorium si zaslouží i režie Aleše Vrzáka. Postihla poetiku Drábkova textu velmi citlivě, podtrhla jeho vnitřní dynamiku, neběžnou invencí vybavila i zvukový plán hry. A taky dobře hru obsadila. Své role tu rozhodně jen „nenačetli“, jak jsme uslyšeli v ohlášení hry, ale výborně a s očividnou chutí zahráli Igor Bareš (Jiří), Tatiana Vilhelmová (Andrea), David Novotný (Vypravěč) i všichni ostatní. Drábkova tragikomedie je skvělá a lze jen doufat, že se tento autor a rozhlas nesetkali  naposled.