číslo 27 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

O (spolu)cestování

Když někam jedou manželé, přátelé nebo rodiče s dětmi, tak spolu cestují, a přesto se vzájemně neoznačují jako spolucestující. Statut spolucestujícího v autobuse, ve vlaku či v letadle předpokládá počáteční cizost a neznámost. Spojí nás teprve cesta a sousedství našich sedadel. Bylo tomu tak už v časech dostavníků a bude tomu tak i v letošní letní sezoně.

I kdybychom vzájemně neprohodili slůvko, už sama fyzická blízkost s někým neznámým je v dopravním prostředku dostatečná k tomu, abychom si už nebyli úplně cizí. Není to vztah nijak intimní, ale může se stát, že i v takový se může proměnit. Stačí, abychom ve vlakovém kupé usedli vedle jedince, který vzápětí začne klimbat a jeho hlava bude soustavně padat na naše rameno. Jsou však i horší a nebezpečnější varianty spolucestujících. Ovšem i varianty příjemnější.

Proto je tak odpovědné naše rozhodování v okamžicích, kdy přemítáme, ke komu si v dopravním prostředku sedneme. Copak v městském autobuse, tam se o spolucestování snad ani nedá mluvit, ovšem při společné jízdě na delší vzdálenost je to už jiná. O výběru lze samozřejmě mluvit pouze v situacích, kdy si můžeme vybírat. Například po nástupu do vagonu a při procházení kolem zatím poloprázdných kupé. Nakukujeme kradmo dovnitř, hodnotíme jednotlivé cestující a rozhodujeme se a přemítáme, koho z nich zvolit.

Existuje-li poměrně častá láska na první pohled, náklonnost ke spolucestujícímu na první pohled je vzácností. Jsme odkázáni pouze na povrchní dojem. V zásadě je to jen tvář dotyčného, jeho oblečení, věk a taky cosi jako celkové působení. Je to nesrovnatelně méně validních informací, než jsme měli o svém spolužákovi, s nímž jsme se kdysi na konci školního domlouvali, že po prázdninách budeme v následující třídě „sedět spolu“.

Povrchní dojem, který nás vedl k volbě spolucestujícího, mohl být mylný. Chlapík soustředěně čtoucí knížku nám vyhovoval proto, že i my jsme si chtěli cestou číst. Sotva jsme si však otevřeli naši knihu, on tu svou odložil – a začal řečnit. Na rozdíl od vlaku neměl záchrannou brzdu, za niž by bylo možno zatáhnout a zastavit ho.

Riskantnost výběru je značná. Nemůžeme tušit, že dobrosrdečně vyhlížející paní, k níž jsme si přisedli, nás vzápětí nenechá v klidu sníst naši svačinu. Začne nám kazit chuť na právě loupané vajíčko natvrdo, neboť prohlásí, že je plné cholesterolu.

Nebuďme však egoisté a nemysleme jen na riziko našeho osobního rozčarování ze špatného přisednutí. Platí to i naopak. Také člověk, k němuž se cestou přidružíme, může litovat, že jsme to byli právě my. Klasickým příkladem budiž začátek druhého dílu Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Kdyby holohlavý generálmajor von Schwarzburk cestoval vlakem sám, četl by si možná až do Budějovic spokojeně noviny. Jeho náhodný spolucestující Švejk ho však svými řečmi o normálním počtu vlasů na lidské hlavě rozčílil natolik, že ho generálmajor vykopl z kupé.

Donedávna bylo pouhou utopickou představou, že by si člověk mohl svého spolucestujícího vybrat plánovitě už předem. Tedy před cestou. V současnosti je to však už možné. Aspoň ve Francii. Stačí investovat jedno a půl eura. Takový je příplatek k jízdence na francouzských železničních tratích rychlých vlaků TGV, chcete-li si předem vybrat svého spolucestujícího. Provozovatelé zmíněných spojů usoudili, že vysoká technická úroveň vlaků ještě nemusí být všechno. Vzali na vědomí, že pasažérovu spokojenost může výrazně ovlivnit i fakt, vedle koho sedí.

Nalezení vhodného spolucestujícího v TGV se stalo úkolem pro počítač. Zadáte-li si spolu se žádostí o jízdenku i požadavek, že byste chtěli v dotyčný den a v dotyčném spoji cestovat z Paříže do Marseille s někým, kdo je fotbalovým fandou, je už jen a jen na kompjutru, zda vám někoho takového najde v databázi cestujících pro příslušný spoj. Případně zájemce o akvarijní rybičky. Nebo příznivce UFO. Nebo fandu amatérské fotografie. Pokud ne, nedá se samozřejmě nic dělat. Kde nic není, ani čert nebere.

Podle agenturních zpráv je zavedená služba úspěšná a vyhledávaná. K oblíbeným kódům pro vyhledání spolucestujícího, vedle něhož by žadatel chtěl sedět, patří požadavek rozprávění v angličtině. Zřejmě je to přání cizinců. Zcela mezinárodním přáním je pak také touha sedět vedle někoho, kdo by měl zájem o společné šachové utkání. Vyskytují se i speciální a výlučná témata. Patřilo k nim například přání sedět vedle někoho, s kým by se dalo debatovat o Nietzscheho filozofii. A nastojte – taková vzájemná kombinace se v dotyčném vlakovém spoji skutečně našla!

Když autoři tohoto francouzského železničního počítačového programu uváděli svůj systém do provozu, ani v nejmenším netušili, o jakého „tematického“ spolucestujícího bude největší zájem. Výsledek byl překvapivý. Ukázalo se, že nejčastěji požaduji pasažéři, aby byli usazeni vedle někoho, kdo bude mlčenlivý! V dotyčných vlacích TGV vznikají dokonce celé takzvané „tiché zóny“. Možná to leccos vypovídá o stavu současné civilizace. Ale zdržuji se komentáře; názor ať si udělá každý sám.

Čeho se však nezdržuji, je zvědavost, zda se jednoho dne objeví v počítačových požadavcích na kýženého spolucestujícího i přání být usazen vedle někoho úplně neznámého. Vedle někoho náhodného, netušeného a předem neidentifikovaného. Jen takový spolucestující totiž povyšuje cestu na dobrodružství – byť u vědomí všech rizik.

Mohl by nám to potvrdit i zmíněný generálmajor von Schwarzburk, který sice Švejka vykopl z kupé, ale to nic nemění na skutečnosti, že se od svého spolucestujícího dověděl cennou informaci, že „normální člověk má mít na hlavě šedesát až sedumdesát tisíc vlasů“.