číslo 28 / 2007

Dívejte se

Když lidská existence ztratí hodnotu

Režisér Sam Peckinpah měl vždy potíže s brutalitou, kterou prosazoval ve svých filmech. Přesto se opakovaně vracel k westernu. Zkoumal v něm podhoubí násilností, ať se k nim člověk s potěchou propůjčuje, nebo vůči němu zůstává netečný. Asi nejslavnější titulem z této části Peckinpahovy tvorby je Divoká banda, pozornost však získal i snímek Pat Garrett a Billy Kid z roku 1973 (sledujte na ČT 2 ve čtvrtek 12. července ve 21.45).

Režisér se tentokrát zaměřil na osudy skutečných osobností, které osud svedl proti sobě. Pat Garrett jako šerif je pověřen, aby zneškodnil psychopatického vraha přezdívaného Billy Kid. Byl to však kupodivu Billy Kid, kdo vstoupil do řady westernů, často v roli více či méně ušlechtilého obránce práva. Třebaže i nyní vystopujeme zlidšťující idealizaci, režiséra zajímají více vztahy mezi oběma muži, pozvolna vtahovanými do nesmiřitelného střetu. Zprvu totiž vše vyhlíží, jako kdyby šerif poskytoval Billymu dost času na to, aby se odklidil do bezpečí – mimo jeho působnost.

Film upoutá smyslem pro jevovou hodnověrnost. Netýká se to jen reálně zpodobených přestřelek, ale i někdejších životních podmínek a převažující mentality, posouvající vnímání mravních zásad – tehdy lidé považovali za přijatelné to, co dnes považujeme za kriminální. Souboje se neřídí rytířskou ohleduplností, naopak využívají každé výhody, jaká se naskytne. Peckinpah líčí soumrak Divokého západu, vypouští jakoukoli romantiku. Naznačuje, jak lidská existence ztratila svou hodnotu. Záměrně nevyhraňuje polaritu mezi oběma hrdiny, dokonce si lze představit záměnu jejich sociálních rolí. Stačí si povšimnout spontánní laskavosti, s jakou Billy pomůže bližním v nesnázích, zatímco u jeho pronásledovatele snadno vypozorujeme lhostejnost, ba neurvalost.

V titulních rolích spatříme dvě hvězdy: Jamese Coburna a Krise Kristoffersona. Oba bez nejmenšího zaváhání stvořili složité charaktery, spíše nemluvné a zarputilé, protikladné ve svém jednání. Důležitou součástí vyprávění jsou i písničky, které složil Bob Dylan – navíc si zahrál i jednu z vedlejších postav, chlapíka, jenž instinktivně tíhne k Billymu a jeho bandě. Country ladění hudební složky se stává důležitým doplňkem: texty příběh komentují, opěvují Billyho pro jeho údajnou svobodomyslnost, která „spořádaným“ občanům tolik vadila – vlastně se sledujeme, jak se rodí legenda. Tomu by ostatně nasvědčoval i pozvolnější, představu pochmurného rituálu vyvolávající rytmus vyprávění, který nemá daleko k baladickému, ba mysterióznímu ladění, když Billy rezignuje na šanci zachránit se a v objetí milované dívky odhodlaně vyčkává blížící se rozhodující střet.

Jako mnohé další Peckinpahovy filmy i tento producenti násilně zkrátili a do původní podoby (v níž jej spatříme) byl navrácen až o patnáct let později. To již Peckinpah nežil...

JAN JAROŠ

Foto archiv