číslo 28 / 2007

Televizní glosář

...Jana Svačiny

Nekonečná nuda na schodech

Dělat humor prý není žádná legrace. Není proto divu, že si tvůrci televizních komedií svůj těžký úkol občas usnadní a využijí původně divadelní text. Nejnovější domácí pokus v této specifické disciplíně představila Česká televize letošní první letní neděli večer, kdy pod názvem Dva na schodišti uvedla premiéru adaptace divadelní hry Američana Jerome Chodorova, kterou pro české televizní publikum přepsala Jana Knitlová a natočil režisér Kryštof Hanzlík.

Televizní adaptace divadelních veseloher nejsou jen výhodnou zkratkou k úspěchu. Mají svou tradici a dramaturgickou logiku. Především však kladou zvláštní nároky na herce, režiséra a všechny ostatní tvůrce. Podobně jako v autentické divadelní praxi předpokládají – zejména komorní konverzační komedie – suverénní pochopení a zvládnutí specifického žánru, který sice v obecném povědomí nepatří k „velkému umění“, ale reálně vyžaduje stejnou dávku osobitého talentu, citu a profesionality jako velké dramatické úkoly.

Předpokladem úspěchu konverzační komedie je i v televizi cit pro míru a přesný odhad možností a potřeb žánru. Obvyklým omylem bývá snaha režiséra divadelní předlohu při televizní interpretaci formálně obohatit, psychologicky a významově prohloubit, případně zatěžkat příslušně hlubokomyslným poselstvím. Právě toho se dopustil Kryštof Hanzlík před pěti lety, když v České televizi natočil adaptaci divadelní komedie Antonína Procházky Věrní abonenti. Výsledkem byla podivná, na humor skoupá moralita bez jiskry, spádu a nadhledu. Zřejmě poučen minulým nezdarem, nechal Hanzlík ve Dvou na schodišti ambice na hlubší výpověď plavat a prostě se spolehl na prostý komický účinek dialogů a schopnost herců je co nejveseleji reprodukovat. Výsledku tím však nijak neprospěl.

Bez formálního alibi „významového přesahu“ paradoxně ještě víc vynikla elementrární absence Hanzlíkova citu pro gradaci jednotlivých situací a promyšlené časování gagů a point. V dryáčnicky přehnané a konstantně uječené výrazové křeči, nedotčené žádnou změnou rytmu či intenzity nasazení, ztěžkla potřebná lehkost žánru do nekonečné nudy k nepřežití. Podobná přehlídka totální režijní a herecké bezradnosti, jakou předvedli Dva na schodišti, je i na obrazovce vzácná.

Požadovat po dnešních televizních pokušitelích žánru, aby se přiblížili výkonům dávných mistrů, zachovaných dodnes například v klasických filmových komediích Martina Friče s Oldřichem Novým, by bylo naivní. Stejně naivní, či přesněji řečeno hloupé, však je pouštět se do nerovného souboje s konverzační komedií v případě, že si se specifickou žánru prokazatelně nerozumím. Jako režisér Kryštof Hanzlík.

Autor je televizní publicista