číslo 28 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Je nutné resuscitovat pozornost hudbou?

Stará bolest, jakýmže popem prokládat rozhlasové vysílání. Když už. Odpověď jednoduchá, leč iluzorní: jedině kvalitním, tedy takovým, o němž by se bez uzardění  dalo říkat, že jde též o hudbu, třebaže jiného druhu. V naprosté většině toho, co máme poslouchat, tomu tak ovšem není. Jiný druh ano, kvalita ne. Bylo to někdy lepší, býval kvalitnější výběr? Asi nebyl, třeba Stelibského kdysi oblíbené písničky byl nejspíš stejný plevel, snad jenom melodičtější, a tedy zpěvnější. Ale možná proto bylo i hůř.

Před několika roky jsem dostal za úkol vyposlechnout na páscích záznam několikadenního vysílání Reginy. Přijal jsem úkol jenom proto, že jsem zrovna musel ležet a stejně se nemohl soustředit na něco užitečnějšího. Vyslechl jsem tehdy řadu zajímavých pořadů, zvláště těch regionálních, ale byl jsem tak otřesen vysílaným popem, že se mi přitížilo. Poprvé jsem totiž těm „skladbám“ pozorně naslouchal, poprvé jsem vnímal jejich texty slovo od slova, a tenkrát jsem mimo jiné pochopil, jakou úlevu mi poskytuje anglický text, už proto, že jeho slovům našinec jenom těžko porozumí. To byla hlavní výhoda: nevnímat stupiditu manufakturně (nebo už snad strojově?) vyráběných textů. Vím, že k určitým hudebním rytmům angličtina přiléhá lépe než čeština, ale nemyslím si, že v původním jazyce bude jejich obsah hlubší, slovesná podoba kvalitnější a invence originálnější. Pitomost je aspoň ukryta do jiného jazyka. Hlavní, ale také jediná výhoda bůhvíkde a bůhvíjak vyráběného zvukového zboží. Skladbám však neujdeme, jsou slyšet stejně, někdy až nesnesitelně. Pravda, pozornost vyžadují menší. Ale že by uprostřed komponovaných pořadů nerušily, to se říci nedá. (Obávám se, že i soudobého popu se týká novodobý problém nadvýroby, kdy je čím dál lehčí vytvářet rychle stárnoucí spotřební zboží, a proto tak roste význam marketingu a obchodu. Pop má oproti ostatnímu zboží obrovskou výhodu v neviditelné, ale dobře organizované obchodní mašinerii výrobců a obchodníků, která je schopna vnucovat hluk nejen kupujícím, ale i těm, kdo jdou jenom kolem. Platíme všichni, ať chceme či nechceme. Minimálně poruchou sluchu a vkusu.)

V čem je ten problém? V tom, že posluchač nevydrží naslouchat slovu déle než pět, deset minut, a pak musí být jeho pozornost resuscitována „hudbou“? Ale vždyť se pomalu přichází na to, že i na zpravodajsko-publicistické stanici posluchač vydrží poslouchat, aniž je „hudebně“ přerušován. Rozhlas se podle posluchačských zájmů vytvářením specializovaných stanic diverzifikuje. Je to však jenom jedna z cest, zaplaťbůh prozatím za rádio D-dur, za Česko. Hudba z nespecializovaných stanic, jako jsou Praha, Radiožurnál a Vltava však zmizet nemůže. Jde jenom o to, jaká ta hudba je. Ani Vltava, proslulá vynikající hudební dramaturgií vždycky neodolá soudobému trendu a „oživuje“ své vysílání čímsi méně konvenčním, než je hudba tak řečeně klasická. V ranním kulturním pořadu třeba, který je uprostřed všech našich médií mimořádným kulturním počinem – celé dvě hodiny věnované umění a kultuře –, dokáže prokládat zprávy, recenze, referáty, rozhovory hudbou tak přirozeně, že celému bloku je radost naslouchat. Tady jako bych si protiřečil, když o pár řádek výš jsem si stěžoval, že i Český rozhlas po vzoru soukromých rádií má tendenci klipovat „hudbou“ každé slovní sdělení. Ranní Mozaika prokazuje, že jde vlastně především o kvalitu a o míru. Mozaika se poslouchá jedna radost. Hudební úryvky mezi jednotlivými příspěvky nevadí, vždyť i ony jsou svého druhu příspěvky, třebaže „neaktuálními“, a v naprosté většině známými – vlastně možná právě ony činí z Mozaiky tak vynikající pořad: nové (slovní sdělení) se známým, s hudbou, která posluchače udržuje na příjmu a kvalitou také uvnitř kulturního světa. Tato přednost ranního pořadu vynikne srovnáním s odpoledním Spektrem, jež v „kulturních aktualitách dne“ reprizuje i některé příspěvky z Mozaiky, ale zároveň se chce odlišit a klade si za cíl rozšířit spektrum hudby „všemi žánry“, Takže se občas stává, že pro onu alternativní, často etnickou hudbu je pořad k neposlouchání – na konci příspěvku už čekám, jaká nezvyklá řachanda mě zaskočí a ztrácím soustředění na to, co zajímavého se mi sděluje. Na chvíli někdy musím ztlumit zvuk a propásnu začátek příspěvku následujícího. Neříkám, že v tomto pořadu nejsou hudební předěly zajímavé, ale lépe by jim to slušelo v jiných, jim odpovídajících pořadech.