číslo 28 / 2007

Titulní rozhovor

Václav Koubek,
písničkář, herec, spisovatel

Nedávno byla v Národním divadle derniéra Pitínského nastudování Šrámkovy hry Zvony, v níž jste ztvárnil roli Lojzíčka. Byl to nápad režiséra pozvat vás k hostování? Odkdy se znáte?

V osmdesátých letech hrál Pitínský v televizním filmu Čarodějka podle mého scénáře a počátkem devadesátých let režíroval na Střeleckém ostrově v Praze Spolčení hlupců, kde jsem také hrál. Znali jsme se ale už z doby totality, kdy jsem v Jeseníkách dělal pastevce. Tam na statek JZD, kde žila švagrová Ivy Bittové, se sjížděla společnost intelektuálů a umělců z Brna, třeba herci z Divadla Na provázku, muzikanti a básníci, takže jsme měli i společné přátele. Asi také proto jsem se ocitnul na prknech Národního divadla.

Jak na vás prostředí „zlaté kapličky“ působí?

Hostoval jsem tu poprvé, zkušenost jsem měl dosud jen s malými divadly. Zvláštní je pro mě, že se s většinou herců inscenace vídám pouze na jevišti. V malém divadle se držela parta a po představení šel celý soubor třeba na pivo, ale tady to tak není. Sólisté tu na stejné scéně hrají třeba už dvacet let a v řadě titulů, takže žijí zcela profesionálně.

Vaším autorským žánrem je písnička. Jak jste došel k rozhodnutí věnovat se právě jí?

Dřív jsem psal spíš básničky, pak jsem si je začal zhudebňovat, protože „písničkařina“ mě zaujala víc než mluvené slovo. Dodnes je písnička můj hlavní obor, to, co mě živí. Můžu s ní sám jezdit po republice a být tím pádem svobodný. Ostatní žánry, jako divadlo nebo film, vyžadují prostory, kulisy, peníze... Já potřebuji jen auto a harmoniku. A obecenstvo, pochopitelně.

Čím pro vás písnička je? Básní, příběhem?

Rád píšu písničky jako básně. Nedávno jsem s irskou skupinou The Hogs dokončil CD Všem se nalejvá, kde zpívám texty, které jsem napsal na hudbu irských tradicionálů. To pro mě byla úplně nová cesta a rád jsem si ji zkusil, ale příjemnější je psát text, zakódovat do něj obrazy, metafory a pak ho teprve zhudebnit. Až když slova poskládám k sobě, zjišťuji, jakou mají zvukovou malebnost. Ty irské písničky byly většinou polky o dvanácti slokách, vlastně skoro kramářské písně – a co tam člověk má vymýšlet? Jednoduché hospodské odrhovačky bez druhého plánu. Musel jsem se této formě podřídit. Snad to dopadlo dobře.

Promítne se něco z této zkušenosti do vaší další tvorby?

Pro mě to byla hlavně zkušenost řemesla, úplně jiný přístup, žádné snění, metafory, ale nutnost „napasovat“ příběhový text do muziky – ale teď se radši vrátím zpátky ke svému.

Jak došlo ke spolupráci s irskými hudebníky?

The Hogs loni v létě hráli v mém hudebním klubu v jihočeských Chotěmicích, kam se sjíždějí kapely každý víkend od května až do srpna. Skupiny hledám hlavně v žánru world music, a proto jsem pozval i tuto irskou kapelu. Napadlo nás tehdy společně si zahrát, Romek Hanzlík z Alternative Music Production se toho chytil a rozhodl se cédéčko vydat.

Vystupoval jste jako host v soutěži Česko hledá písničku. Co soudíte o tomto přístupu k prosazení písničkářů skrze soutěže a zvenčí podporovanou publicitu v médiích?

Nápad vytáhnout písničkáře do televize je každopádně dobrý, mně trvalo asi dvanáct let, než si mě publikum našlo. Dodnes vlastně neexistuje žádná rozhlasová stanice, která by písničkářům pomáhala se prosadit. Veřejnoprávní rozhlas by měl informovat i o dění v menšinových hudebních žánrech a ne se podbízet reklamnímu většinovému davu. Každá prezentace muzikanta je užitečná.

Mění se s věkem náměty vašich písní, básní, příběhů, povídek?

Určitě. Kdybych měl v padesáti zpívat o lásce, cítil bych se směšně. Musím jít směrem k epice, hledat problém, snažit se získat větší nadhled, písnička by měla mít víc plánů. Možná budu zpívat absurdní poezii. Mojí cestou do budoucna je najít si zase nějakou novou stylizaci. Zatím ale stále svou cestu do budoucna hledám.

Nemáte strach, že to bude stylizace na úkor přirozenosti?

I přirozenost je stylizace.

Cítíte proměnu témat i v sobě, nebo je to opravdu jen nutnost z hlediska výdělku?

Samozřejmě to cítím i v sobě, padesátka je věk, kdy se v chlapovi všechno otáčí naruby. Zmatky, nejistota, zpochybnění práce, rodiny. Ale vím, že přijde zklidnění, a to bude snad to pravé téma.

Už několik let probíhají Hudební sklepy, koncerty spřízněných písničkářů na různých místech republiky. Když jste s touto iniciativou začínal, střídalo se v klubech asi patnáct vašich přátel – písničkářů. Objevila se i nová jména?

Přibývají i noví muzikanti – Jana Vébrová, Petr Baťa, Záviš a mnozí další. Hudební sklepy už běží sedm let, ale organizace je čím dál náročnější, některý klub chce začínající písničkáře, jiný zaběhlé, kteří dokáží naplnit sál... Uvažuji o tom, že buď někomu předám štafetu, nebo Sklepy skončí. I produkce se vyvíjí, žádá si více práce u počítače a zviditelnění a na to už nestačím.

Plánoval jste či uskutečnil podobné koncerty i pro kapely?

S kapelou je potíž: potřebuje aparaturu, dvě auta, větší honorář, noclehy. Kapel jsou stovky, o spoustě z nich jsem nikdy neslyšel. Naproti tomu písničkáře znám, protože to je můj svět.

Do svého klubu v Chotěmicích ale zvete i kapely. Jak je vybíráte v tomto případě?

Chotěmice jsou letní akce, moje nová radost – takže to musí být spíš „pohodovky“, aby byla příjemná atmosféra, ani buřiči, ani uspávači hadů, spíš zpívaná poezie. Můj klub je venkovská osvěta. Přijede stovka lidí, postaví si stany, dají si víno, opečou steak. Rozjel jsem druhý ročník a loňští návštěvníci se vracejí. Je to klub přátel s podobným vkusem i náturou. Většina z nich chodívá na moje koncerty a mám pocit, že kapely, které mám rád já, mají rádi i oni.

Tvrdíte, že se obáváte vystupovat v hospodách, protože nechcete „soutěžit“ s lidmi, kteří si při vašem hraní povídají. Máte hospody rád, když zrovna nehrajete?

To je také spojeno s mým věkem, že mi poslední dobou hospoda přerostla přes hlavu a musím z toho koloběhu vypadnout. Hospoda pro mě byla rodinou, kulturou i dobrodružstvím, výdělkem, zkušebnou i mou největší scénou. Ale poslední dobou ji nestíhám. I cédéčko s The Hogs je jen o hospodě, tak snad tímto albem uzavřu i jedno téma.

Kam se tedy chystáte uchýlit se v nejbližších dnech?

Odjíždím na léto na venkov – hledat nové nápady.

Do Chotěmic jste se před lety odstěhoval se slovy, že tam najdete klid. Po nějaké době pro vás klid přestal být inspirativní, takže jste se pro inspiraci znovu začal vracet do města. K čemu se přikláníte teď?

Půl na půl. Léto venkov, zima město. Chci se srovnat, naučit se žít dnem a náhodou. Rád bych napsal román, nebo prostě psal cokoli, nemám už potřebu tolik hrát.

Čím se tedy budete živit?

U zámku Červená Lhota provozuji už deset let víkendové Pohádkové léto pro výletníky a rodinky.

Kdesi jste řekl, že se cítíte být svobodný, vaše předešlá slova to konečně i potvrzují – můžete se rozhodnout, jak budete žít. Musíte někdy dělat kvůli obživě i věci, které byste z vlastní vůle nedělal?

Samozřejmě, že někdy člověk hraje koncert na nějaké firemní party. Ale jako profesionál musím ten koncert odehrát, i když se mi hraje těžce. Naštěstí se to nestává moc často.

Odmítáte nějaké nabídky, byť by byly dobře zaplacené?

Odmítám politické mítinky a svatby.

Odmítl byste i roli ve filmu?

Ano, jednou jsem to udělal. Odmítl jsem Janu Hřebejkovi hrát udavače ve filmu Musíme si pomáhat. Byla to vlastně komediální role, kterou jsem – kdybych znal obsazení – mohl pochopit, ale ze scénáře samotného mi postava byla protivná. Neexistuje špatná role, záleží na herci, jak si s ní poradí. Je třeba ji zahrát tak, jak ji člověk cítí, herec musí být profesionál.Tady jsem byl amatér.

V sedmdesátých letech jste natáčel vlastní filmy. Před několika lety jste se k filmům chtěl vrátit, přihlásil jste se i do kurzu digitální techniky. Věnujete se teď práci s kamerou?

Bohužel ne, zjistil jsem, že už ty tlustý manuály nestíhám. Potřeboval bych mnohem víc trpělivosti, nebo bych se musel spojit s mladšími nadšenci.

Máte nějaké nápady, o čem byste točil?

Baví mě stále krátké ostré povídky, jak vesnické, tak pražské.

Před lety jste se hlásil na DAMU i na FAMU, čím jste chtěl být?

Chtěl jsem být filmovým střihačem a později režisérem. Na DAMU jsem zkoušel herectví. Hlavně ale být na volné noze a být tvůrčí. Nechodit do fabriky.

Byl by váš dosavadní život jiný, kdyby se vám bylo podařilo FAMU či DAMU studovat?

Všechno jsem si splnil jako amatér. V profesionálním filmu jsem si zahrál čtyři hlavní role, hrál jsem v Národním divadle i v dalších divadlech. Vydal jsem si tři knihy povídek a osm alb. Lítám si na okraji médií, mám svůj klub i své příznivce, kteří se také hledají a nakonec si myslím, že toto je smyslem všeho snění.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ

Foto Zdeněk Konstantin Kneibl