číslo 28 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Jakou chceme svobodu

Zúčastnil jsem se nedávno semináře na téma, které je už dnes palčivé a které bude nejspíš pořádně pálit i příští generace. Seminář se jmenoval Občanská společnost a bezpečnost. To téma může být formulováno i jinak – třeba tak, jak ho vymezila mezinárodní konference z počátku loňského měsíce v Praze: Demokracie a bezpečnost. Nejedná se přitom o nic akademického. Přejeme si otevřenou společnost, chceme se těšit ze všech jejích svobod, ale čím dál víc se bojíme, že je někdo proti nám obrátí. Leckoho už třeba teď svírá obava, že letadlo, autobus či vlak, které si zvolil, se stanou terčem teroristů. Považujeme za přirozené, že každý smí veřejně vyslovit svůj názor, vyznávat svou víru a pěstovat své tradice, ale současně cítíme, že slovo hlásané fundamentalisty, fanatiky, doktrináři a autoritářskými násilníky se nakonec může stát zbraní; je snad třeba Evropanům dokazovat dávnou pravdu, že „potoky inkoustu předcházely potokům krve“?

Otázka je jasná: Jak svobodně žít, a přitom si nenechat svobodu vzít? Jak dopřát svobodu jiným, a současně se jimi necítit ohrožen?

Stojíme v pravdě před strašným paradoxem: Jsme odhodláni chránit hodnoty svobody, lidské důstojnosti a jedinečnosti, ale současně víme, že právě úcta k těmto univerzálním principům lidství je nesmírně zneužitelná. Kdo chce, může na nich skvěle parazitovat nikoliv ve jménu důstojného života, ale ve jménu smrti. Zločinec či terorista naloží se svobodou, kterou mu poskytneme, po svém hrozivém způsobu a my se ptáme, jak tomu zabránit.

Mnohokrát jsme slyšeli – a seminář, o němž mluvím, v tom nebyl výjimkou – že demokratický systém nabízí práva, ale že je třeba trvat i na odpovědnosti a povinnostech. Konkrétně to například znamená všeobecné přijetí nenáboženských zdrojů práva, odmítnutí propagandy nenávisti a terorismu. Lehce se řekne, hůře vykoná. Náboženský fanatik toužící vnutit jiným svou velkou Pravdu, a to třeba i násilím, bude své jednání dozajista obhajovat obranou svého vyznání. Teroristé pohovoří o spravedlivém boji proti zvůli mocných a jejich pomahačů. Nenávistný antisemita hanobící památku obětí holocaustu se odvolá na svobodu projevu. Můžeme snášet příklad za příkladem a nakonec vždy staneme před přetěžkým dilematem. Chceme být co možná nejméně omezováni státem – a přitom se chtě nechtě dovoláváme jeho ochrany. Jinými slovy: Co je nám bližší? Svoboda poskytnutá nám státní mocí dle jejího, třeba i bezpečnostního kalkulu, nebo svoboda, která se za žádných okolností nesmí stát privilegiem v rukou státu?

Nad zmíněnými otázkami se při semináři rozpoutala vzrušená diskuse, v níž jsem zaznamenal i tento názor: „Milujeme svůj život natolik, že jsme ochotni pro jeho bezpečnější zachování obětovat právo na svobodu?“

Vyslovila ho mladá žena a její slova zněla velkolepě, pro mnohé snad i úlevně. Dilema je vyřešeno: Na vznešené ideály univerzální svobody nelze za žádných okolností rezignovat. Zpronevěřit se jim je horší než smrt. I kdyby zákony a opatření omezující svobodu měly nakrásně chránit život, lepší je zemřít než něco takového připustit.

„Už vám, prosím, někdo usiloval o život?“ zeptal se té ženy další z účastníků semináře, starší muž. „Máte třeba takovou rodinnou zkušenost? Zkušenost vraždění nevinných? Byli zabíjeni v zemích, které nedlouho předtím bývaly demokratické. Jenom tu demokracii nikdo dost nebránil.“

Chvíli bylo ticho. Strašné dilema opět sevřelo diskutující: Svoboda – bezpečnost. Všichni víme, že tohle dilema je s námi pořád.