číslo 28 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, redaktor České televize

Užitečné reminiscence

Nedávno mi připomněl jeden příspěvek odvysílaný v Událostech České televize mou vlastní reportáž, kterou jsem natočil už skoro před jedním desetiletím. V reportáži mých kolegů šlo o to, že ministryně školství Dana Kuchtová se dostala do „střetu“ (jak pravil komentář) s ministrem vnitra Ivanem Langerem. A to kvůli školní docházce dětí, jejichž rodiče jsou v Česku ilegálně. Ve vládě se projednávala novela školského zákona, která má přístup dětí takzvaných „ilegálů“ do škol usnadnit, zatímco podle dosavadní právní normy je ředitelé škol nesmějí zapsat. Přesto to mnozí dělají. A navíc si to nechávají pro sebe, místo aby nelegální pobyt rodičů těch dětí „nahlásili“ úřadům.

Právě to – tedy aby ředitelé měli povinnost udávat rodiče dětí, které přijmou do školy přesto, že vědí, že jejich rodiče pobývají v Česku nelegálně – požadoval při projednávání novely školského zákona ve vládě ministr Langer. Podle ministryně školství by ale ředitelé neměli dělat práci za policii. Učiteli musí jít hlavně o to, aby každé dítě chodilo do školy, tedy i o to, aby se je tam rodiče nebáli poslat.

Ve vládě Dana Kuchtová svůj názor obhájila. Nevím, jak u vás, ale u mě paní ministryně i česká vláda získaly v tomto ohledu respekt. Novela zákona musí ovšem ještě projít v parlamentu. Přál bych si, aby to, co teď napíšu, si stejně jako vy přečetli i poslanci či poslankyně, kteří budou mít jakoukoli pochybnost o tom, zda dítě ilegálního přistěhovalce má či nemá mít garantována obecně platná práva dítěte.

Je to pomalu už deset let, kdy jsem s televizním štábem navštívil jednu z francouzských základních škol. Tehdy to ještě šlo, aniž bych složitě žádal o povolení ministerstvo školství. Později už to bylo možné jen s  příslušným razítkem. Ale tehdy v Noisy-le-Grand paní ředitelka řekla jen prostě: „Pojďte!“ A já od té doby z televizního archivu moc rád vytahuji záběry fantastické směsice obličejíčků dětí, mezi nimiž chyběly snad jen tvářičky malých eskymáků. Jinak tam byl celý svět v dětském vydání. Ty záběry a jednu část své konverzace s učiteli té školy už jsem použil v úctyhodné řádce reportáží o etnické situaci ve Francii.

I tehdy má reportáž o škole v satelitním městě za humny Paříže vypovídala o soužití různých etnik. Takže jsem se učitelek té školy – mimo třídu ovšem – zeptal: „Jsou mezi těmi dětmi také děti ilegálů?“ Nejen čeština, i francouzština má tohle ošklivé slovo, za které jsem se hned omluvil s tím, že já je znám právě z francouzštiny. Věděl jsem ostatně, že kladu velmi delikátní otázku.

„Promiňte, ale to my vůbec nevíme. Ani by nás nenapadlo to nějak zjišťovat. U nás jednoduše platí, že dítě, které žije na území Francie, má právo chodit do školy. Prostě každé dítě. O to, jak se k nám dostali jeho rodiče, nemáme vůbec právo se starat nebo to vyzvídat, a ani to neděláme. Kdybyste opravdu chtěl dostat odpověď na vaši otázku, tak snad na radnici, ale ani tam byste asi nepochodil.“ A mladé učitelky na mne přitom dělaly udivené, ba téměř dotčené obličeje. Musel jsem rychle ještě jednou za svůj dotaz omluvit.

V témže městě – mimochodem architektonicky velmi zajímavém – jsem při jiné příležitosti navštívil střední školu. Byla rovněž etnicky velmi pestrá. A nejde o výjimky. I v centru Paříže, hned vedle náměstí Republiky, jsem před nedávnem viděl o přestávce na dvoře lycea stejně strhující přehlídku této „pestré Francie“ (pro kterou nová vláda zřídila speciální ministerstvo – pro imigraci a národní identitu).

Ale ještě k lyceu v Noisy-le-Grand. Chodby tam byly vylepené plakáty a novinovými články o etnickém a rasovém soužití. A paní ředitelka mi řekla, že na tohle klade velký důraz a věnuje tomu při vyučování i mimo ně zvláštní pozornost. Z vlastní vůle. Snášenlivost nemají všichni v genech.

Uplynulo téměř celé desetiletí od těchto mých prvních přímých zkušeností s francouzským školstvím. A když mi je v České televizi připomněla reportáž informující o tom, že přes počáteční neshodu dvou ministrů české vlády, přece jen jde do parlamentu návrh novely zákona zlepšující přístup dětí cizinců ke vzdělání i v těch případech, kdy jde o děti „ilegálů“, řekl jsem si, že dřív, než ze svých vzpomínek udělám „výchovný příklad“, bude dobré se přesvědčit, zda je ve Francii ještě všechno při starém, když se tam etnické soužítí v některých lokalitách a v některých sociálních skupinách stává čím dál problematičtějším.

Francouzské ministerstvo školství – a k mé velké radosti i ministerstvo pro imigraci a národní identitu – mi potvrdilo, že železné pravidlo, které jsem výše popsal, platí dál. Právo každého dítěte přebývajícího na území Francouzské republiky na školní docházku je i nadále nedotknutelné. Ministerstvo pro imigraci a národní identitu, založené teprve před měsícem, sice chystá různá opatření na zpřísnění podmínek přistěhovalectví, ale není mezi nimi nic, co by se dotklo základního práva dítěte na školní docházku. Aspoň zatím, řekla mluvčí.

Mně dělá radost fakt, že právě tohle se ve Francii nemění a že naopak v Česku se mění přístup k dětem „ilegálů“. I když – musím se opravit – možná ten opačný přístup také není tak úplně obvyklý, soudě podle následující věty z reportáže ČT, o které jsem se na začátku zmínil: „Někteří ředitelé už dnes zapisují do svých škol děti cizinců, kteří u nás pobývají nelegálně, a to přesto, že na ně nedostávají žádné finanční prostředky.“

Jaký je váš názor? Myslíte si, že bychom se měli bránit přistěhovaleckému přílivu tak, že bychom odrazovali cizince od ilegálního pobytu na našem území odmítáním jejich dětí v českých školách? Nebo si myslíte, že k civilizovanému chování národa patří respektování základního práva každého dítěte na vzdělání? Já jsem pro to druhé. A kromě toho vím, že migrace je fenomén stejně starý jako lidstvo samo.