číslo 29 / 2007

Navštivte

Zívr mezi surrealismem a civilismem

Tvorba sochaře Ladislava Zívra (1909–1980) se v posledních desetiletích jakoby ztratila z výstavních plánů státních i soukromých galerií, přičemž na vině nebyla ani autorova stylová či formová „mimoběžnost“, a v minulosti ani ideologická zapovězenost jeho díla. Dokonce ani nelze říci, že by byl zcela zapomenut; výtvarné encyklopedie a monografie zpracovávající témata českého civilismu a surrealismu a především Skupiny 42, jíž byl členem, na něj pamatovaly či pamatují. To jen s jeho zařazením do kontextu vývoje českého výtvarného umění byla potíž. Po léta se totiž Skupina 42 jevila výhradně nositelkou civilistního výtvarného projevu a předchozí avantgarda byla zase až příliš spjata pouze s kubismem a surrealismem. Zívr patřil k oněm koncentrovaným a koncentrujícím osobnostem, které dokáží jednotlivé směry a styly propojit až k výsledné syntéze originálního sochařského tvarosloví, jímž se – především ze zpětného pohledu – všem zařazením vymykají. To, co bylo dříve možné vnímat jako projev dobrovolného outsiderství, můžeme nyní považovat za soustředěný přístup umělce ke kvalitám povýtce nadčasovým.

Je tedy jistě přínosné, že Správa Pražského hradu ve spolupráci s Národní galerií uspořádala v rámci cyklu Figura XX: Osobnosti českého sochařství 20. století v Letohrádku královny Anny tomuto nedoceněnému umělci důstojnou retrospektivní výstavu (potrvá do 19. srpna). Kurátorka Lenka Pastýříková ve spolupráci se sochařem a architektem Stanislavem Kolíbalem koncipovala tuto výstavu jako průřez všemi obdobími Zívrovy tvorby od dob jeho výtvarných studií až po poslední práce z let sedmdesátých.

Připomeňme, že polovina třicátých let minulého století znamenala nejen pro mladé sochaře kontakt se surrealismem, tehdy svůdně přitažlivým novým uměleckým výrazem. Onomu „mladistvému vzplanutí“ zůstal ze své generace napříště věrný právě Ladislav Zívr jako jediný sochař. Jeho dílo ovšem není tomuto směru poplatné ve svém celku, jde jen o tu jeho vývojově mladší etapu, v níž aktualizoval surrealistickou estetiku na způsob nečekaných materiálových konfrontací. Kombinací rozličných přírodních materií i hotových předmětů, jejich odlitím do sádry a posléze dotvořením volnou modelací a polychromií podnikal výzkumné cesty do oblasti podvědomí. Znepokojivé skladby organických segmentů využíval k vyvolání představ obecného ohrožení, jež za následných válečných časů došlo své významové konkretizace.

Během války nahradil Zívr toto pojetí odlišným tvaroslovím, navazujícím na vlastní sochařské počátky ve znamení Gutfreundova sociálního civilismu a poté i kubismu. Duch existenčně i existenciálně nejisté doby zapříčinil, že se jako sochař nemohl utéci ke krajinným exteriérům tak jako jeho kolegové ze Skupiny 42, a zvolil proto originální přístup k tématům pracovním. Jeho plastiky Reportér, Žena s přístrojem či Muž u stroje vnesly do sociálně civilistních námětů nový smysl pro symbolickou zkratku a dynamické prolnutí figury se strojem či přístrojem jakožto jejím atributem. Pro další autorův vývoj je typická právě tato snaha o prolnutí organického s anorganickým, živočišného se strojovým.

Civilistní tvorba let válečných (a poté až do roku 1948) je považována za Zívrovo umělecky nejsilnější období. V padesátých letech v důsledku diktátu socialistického realismu svou uměleckou činnost na čas omezil. Ve svém tuskulu ve Ždírci u Staré Paky se věnoval studiu mineralogie, biologie a astronomie. Život v přírodě a s přírodou se pro nadcházející léta stal jeho doménou. Na výstavě toto období reprezentují především stylizované formy biomorfní a vegetabilní. Doplňme ještě, že Ladislav Zívr se průběžně zabýval sochařským portrétem (zastoupeným na výstavě v samostatné expozici), v němž prostřídal všechny výrazové možnosti, jež dobové etapy vývoje výtvarného umění nabízely. Téměř stovka Zívrových plastik, vytvářených především z patinované či polychromované pálené hlíny, je doplněna souborem jeho pastelů.

JAROSLAV VANČA

Foto Správa Pražského hradu