číslo 29 / 2007

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Wolkrův Prostějov – padesátiletý mladík

Mediální vlny se kolem půlstoletého jubilea jednoho z našich nejstarších kulturních festivalů příliš nečeřily. Naopak, zůstaly po celé čtyři dny jeho průběhu zcela nehybné. Kromě zmínek v regionálním tisku žádná informační ani kritická zvěst o posledním článku řetězu padesátileté tradice českého amatérského umění přednesu nepronikla do čtenářského, posluchačského ani diváckého povědomí.

Poezie odkazuje ke svobodě

Přednes poezie už dávno není tak sledovanou disciplínou jako v dobách zrodu Wolkrova Prostějova. Ten se odehrál se v době, kdy smělé myšlenky spisovatelského sjezdu 1956, na kterém se mluvilo i o stavu české poezie velice kriticky, ještě nestačily vyšumět. Roku 1957, pro Wolkrovy Prostějovy roku Jedna, byly sice už hlasy volající po propuštění vězněných básníků a po skončení perzekuce umlčených autorů utlumeny režimními ideology, ale zahnat je zcela se už nikdy nepodařilo – také díky prostějovskému festivalu. Vždyť právě tady byla přímo na jevišti nebo při diskusních fórech vyslovována jména režimu nepohodlná a dostalo se slyšení i těm, jejichž publikační možnosti byly po léta uměle podvazovány nebo dokonce znemožněny. Abych nechodil daleko: jako první editor díla básníka Václava Hraběte (1940–1965), srovnatelného s Wolkrem nejenom předčasnou smrtí, ale i generačním ohlasem díla, mám s tím své osobní zkušenosti. Dlouho předtím, než Hrabětovy verše mohly být vytištěny, zazněly jako nepřeslechnutelný slovní apel tady v Prostějově. (O to víc mne potěšilo, že právě letos se básně tohoto „Máchy v texaskách“ objevily v soutěžním repertoáru 65 recitátorů celkem šestkrát.)

Stejně tak se po celé půlstoletí těšili zájmu inscenátorů básnických textů víceméně „neoficiální“ básníci evropští a světoví. Ruská emigrantka Marina Cvetajevová a německý předchůdce dadaismu Christian Morgenstern stojí na předních místech tohoto žebříčku; čeští autoři jsou podobně zastoupeni Oldřichem Wenzlem či Karlem Hynkem, surrealistou druhé generace, který tady došel vůbec prvního slyšení. Pochopitelně že za padesát let tu mnohokrát prošla jména naší klasiky obrozenecké, od Máchy přes Havlíčka. Borovského až k několikerému provedení Erbenových balad.

Amatérský přednes je založen na výběru básní autorů milovaných, vstupujících do životů svých interpretů jako zvláštní dar, jehož schránkou je srdce. Na sklonku let padesátých zde zněla „poezie všedního dne“ a básně autorů objevujících se v tehdy nové revui Světová literatura – nejvíce Jacquese Préverta a Vaska Popy. S nástupem nové generace přišli – a zůstali podnes! – američtí beatnici. Po událostech roku 1968 nastala doba návratu ke klasickým básníkům české moderny: Vladimíru Holanovi, Františku Halasovi, Vilému Závadovi...

Dnes je na postupu próza

Z historie ale přejděme k dnešku. Jaký je stav amatérského přednesu dnes, v roce jubilea? Setrvalý s tendencí mírného sestupu, řečeno meteorologickou terminologií. Pěstovaný převážně ve třídách dramatické výchovy základních uměleckých škol, tedy jako odborně usměrňovaná zájmová činnost. Bohužel ubývá kantorů českého jazyka, pro něž byl přednes jakousi duší výuky literární historie a kteří často přenášeli tuto lásku na studenty. Sám jsem se takto – uhranutý krásnou tíhou slova – vydal na pouť recitátora. Přednašeč, který se v těchto mediálně revolučních letech spolehne jen na své hledačské aspirace, je dnes zavalen nadprodukcí tištěných elaborátů všeho druhu a jen málokterý dokáže napoprvé svůj duchovní kompas srovnat s tak přehlceným nabídkovým vzorníkem nesouměřitelných kvalit.

Přesto se poezie přednáší a inscenuje – koneckonců obraz jejích nejlepších šiřitelů je i na listině vítězů 50.Wolkrova Prostějova. Najdeme však na ní kromě jmen recitátorů i stejnou řadu jmen básníků? Ne! V drtivé většině jde o přednesy – prózy. I tady zaúčinkovala moc médií: adeptům přednesu se prozaické texty jeví jako „snadnější“ k pochopení posluchačstvem a často mají za úkol jen lehce pobavit či rozesmát… A tak čteme u jmen letošních oceněných přednašečů literárně (i mediálně) prověřené autory jako Jan Werich, Bohumil Hrabal, Ivan Vyskočil, Zdeněk Šmíd nebo Alexandra Berková; z cizích pak Ray Bradbury či Gerhard Ruhm…

Ano, poezie je v defenzívě: u šesti oceněných v nejvyšší věkové kategorii, tedy mezi dvanácti texty v dvoukolové soutěži, pouze pět básní: Wolkrova Balada o nenarozeném dítěti a Amundsen Františka Halase (Radim Šíp), Seifertova báseň Housle (Lukáš Horáček), Hrubínovy Lešanské jesličky a text japonského básníka Nanaa Sakakiho (Jana Trojanová).

A co divadla poezie?

Zvláštní tvář každoročním prostějovským setkáním vtiskují divadla poezie – díky jejich repertoáru se právě tady psaly anály jednoho z nejkreativnějších žánrů, odrážejícího duchovní fluidum té které doby. Za totalitních let nezřídka přinášela jevištně i myšlenkově koncipované metaforické manifesty rozletu svobodomyslné fantazie. Roku 1969 se Havlíčkův Křest svatého Vladimíra stal viditelnou odpovědí na sovětskou okupaci, atmosféru prvních lét normalizace, „doby jestřábích očí“, vystihla dva roky poté inscenace Blokovy poémy Dvanáct.

Letos se z desítky divadel poezie dvě – obě oceněná – inspirovala údělem ženy. Studio divadla Dagmar z Karlových Varů připomenulo scénickou koláží Kdyby bylo nebe (pohybově, výtvarně, textově i hudubně sugestivní transformací prózy Fanii Fénelonové) osvětimskou tragédii. Z jiného konce nahlíží na proměny ženského světa montáž Osmá sedí u stolu, pojídá svou mrtvolu Soubor Evrybáby z Plzně se v ní lehce sociologizujícím tónem vyslovuje ke stavu dnešní české „předmanželské scény“, k níž ženy putují vyzbojeny často patriarchálními zvyky a předsudky. I třetímu divadlu poezie – zvlášť příznivě přijatému festivalovými návštěvníky – je vlastní ženské vnímání světa: k lidové poezii Tragaču, tragaču! přistoupil Prostějovský dívčí soubor z pozice uživatelek mobilů a čtenářek internetových intimních nabídek.

Své místo si na prostějovských přehlídkách vydobyl v posledním desetiletí voiceband. Letos byl reprezentován souborem studentů brněnského gymnázia Křenová. Jejich Voiceband.cz předvedl pod názvem Jsi proklat, majiteli! osm variací na slavnou Košilelu Christiana Morgensterna. Jeden z uměleckých  vrcholů letošní ročníku byl koncertem tajemných zvukových vibrací.

Jakými cestami se bude Wolkrův Prostějov ubírat v příštích letech, ukáže čas. Možná se už přežil zaběhnutý soutěžní řád vycházející z krajských postupových kol a stejně jako voiceband mohl by vstoupit na prostějovská pódia dnes módně frekventovaný rap a free-stylový jazyk hip-hopu coby osobitá odnož voicebandu a soudobá tvář jazykového dadaismu. Lze tu navázat na snahy o kdysi už v několika ročnících vyzkoušený „Open Prostějov“ a multižánrový „jarmark poezie“  otevřený všem, kdo se přihlásí… V každém případě je v českém kulturním životě na co navazovat – a také co střežit a pěstovat. Byť za odlivu mediálního vlnobití. A snad právě proto!

MIREK KOVÁŘÍK

Foto Bob Pacholík