číslo 29 / 2007

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

Těžké je postavit se na vlastní nohy

Kdybychom chtěli spočítat všechny hry a dramatizace Arnošta Goldflama, dramatika, režiséra, herce a vysokoškolského učitele, vyšlo by nám již číslo kolem padesátky. Nově k nim přibyla rozhlasová hra Pavel, Pavel a Pavel nesoucí podtitul Jak těžké je postavit se na vlastní nohy. Tragikomedii, která vznikla jako součást projektu Hra pro 3. tisíciletí, nastudovalo v dramaturgii Tomáše Sedláčka brněnské studio Českého rozhlasu a její premiéru jsme mohli slyšet na stanici Vltava 26. června 2007.

V padesátiminutové hře nacházíme četné rysy a postupy, které se již staly typickými znaky mnohých autorových dramat předchozích. Zpola melancholická, zpola černá komedie, v níž slyšíme jasné ozvěny absurdních dramat, se odehrává uvnitř rodiny, jejíž syn Pavel, procházející postupně obdobím dětství a puberty, se snaží nepříliš úspěšně revoltovat proti despotickému otci, zpod jehož knuty je stejně těžké se vymanit jako z klauzury plné lásky, v níž ho drží milující matka.

Arnošt Goldflam nenabízí kompozici vyvíjející se nepřerušovaně podle „klasického“ aristotelovského schématu pro rozvoj děje v dramatu, ale dějová linie jeho hry se rozpadá do jednotlivých, relativně samostatných obrazů. Z těchto dílčích částí, v nichž vůdčí postavení mají dobře odpozorované detaily, nakonec vznikne celek. Dramatik se podobně jako ve svých dřívějších hrách opírá o autobiografii a přináší opět bohatě prokreslenou postavu tyranizujícího otce. Při jejím sledování nelze nevzpomenout na Goldflamova vyprávění o jeho vlastním dominantním tatínkovi, jehož nejvýraznější rysy autor již několikrát překreslil do některé ze svých dramatických postav.

Kouzlo Goldflamovy tvorby spočívá především v jeho práci s přesně zvolenou mírou nadsázky, kdy se za absurdní groteskností a černým humorem skrývají věci vážné i tragické, které na straně jedné dokáže dramatik úsměvně zlehčit, aniž by je hrubě znevážil. Ve hře Pavel, Pavel a Pavel má Goldflam například dvě hřbitovní scény. V první se moralizující otec rozhodne výchovně využít atmosféru místa, aby v synkovi utužil povědomí úcty k mrtvým předkům, a patetickými slovy tribunového řečníka si zároveň vynutí na klukovi přísahu, že zlepší svůj školní prospěch. Tím, jak je scéna krásně přitažená za vlasy, dostane skvělý absurdně komický rozměr, ale vzhledem ke způsobu, jímž dramatik kreslí otcovu postavu, není zcela nerealistická. Druhou hřbitovní scénu vykreslí Goldflam na konci dramatu. Když Pavlovi zemře matka, vpustí autor svého hrdinu znovu do absurdní situace, opět řádně nadsazené, když se hystericky jednající Pavel rozhodne, že matku musí pohřbít sám. Tentokrát však celá absurdita vyústí do zvláštního metaforického obrazu životního zlomu a Pavlova bolestného překročení prahu dospělosti. Zdánlivě tuctový příběh o trampotách dospívání, v němž se hrdina potácí mezi vzdorem a láskou, se vzhledem k nekonvenční stylizovanosti výpovědi stává příběhem nevšedním.

Režisér J. A. Pitínský jednak dobře vedl herce, takže své postavy udrželi v přesné míře nadsázky, jednak zvláštním způsobem zacházel se zvukem a hudbou. Některé zvukové předěly, mezi něž patřilo například opakované volání jména dívčí postavy nebo lví řev, lze sice chápat jako zdůraznění některých absurdních situací, které nabízí text, ale v inscenaci zůstaly jen ozvláštněním, aniž by ji výrazným způsobem obohatily. Zajímavěji se jevila práce s hudebním podkresem (hudba: Richard Dvořák), který režisér využíval pod nezvykle velkou plochou textu. Vedle míst, kde podkres dotvářel atmosféru, jak to bývá obvyklé, zaujaly scény, kdy se charakter hudebního doprovodu dostával do kontrastu se slovem: vypjatou srážku otce s matkou, plnou výčitek, obviňování a štiplavé ironie, kupříkladu doprovází lehoučká rytmická hudba, která jako by chtěla říct, že navzdory všem svárům tančí život svůj taneček stále dál.

Dobře napsanou postavu Otce výborně zahrál Miloslav Mejzlík. Otcova despotičnost je slyšet jak hrůzně laskavé a sladké řeči, tak v krutě posměvačných a zle ironických replikách. Matka Ivany Valešové se z polohy smířlivě laskavé, milující maminky a poslušné ženušky stává postupně ženou, která dokáže dát otci najevo, že ji věčné poddanství již leze krkem. V rolích Pavla-juniora, Pavla-výrostka a Pavla-dospělého se postupně vystřídali osmiletý Adam Beránek, jehož výkon si zaslouží zvláštní uznání, s Markem Příkazkým a Janem Kolaříkem, kteří své postavy dokázali rovněž bohatě naplnit. Upoutala i Martha Issová v postavě milé a naivní Klárky.