číslo 29 / 2007

Titulní rozhovor

Igor a Renata Ardaševovi,
klavíristé

Když jste si Renatu bral, napadlo vás, že to bude také vaše partnerka u klavíru?

Igor: Jakási podvědomá inklinace tu byla od počátku, záměr ne. V roce 1994 jsme však dostali od Supraphonu nabídku na natočení Dvořákových Slovanských tanců a to rozhodlo. Čtyřruční klavírní literatura je velmi zajímavá a dnes neprávem trochu opomíjená. Prožila kdysi velký rozmach a následný útlum; to, co právem přežilo, nabízí spoustu možností k zajímavé práci.

Renata: Což je jeden z důvodů, proč nás hra v klavírním duu zaujala a proč se jí rádi věnujeme.

Vaše zaujetí pro hudbu je jistě dané geneticky. Co jste v té souvislosti objevili?

Igor: U mne je to dost nečitelné. Jméno nám po dědečkovi, po babičce jsem zdědil trochu německé a trochu polské krve. Maminka je ale z Moravy. V každém případě prarodiče hudbu milovali, rodiče byli hudebními pedagogy a čekali, k čemu budu inklinovat. Kromě klavíru jsem hrál i na housle, jenže po návratu z hodiny houslí jsem cítil potřebu zaimprovizovat si dotyčnou skladbu na klavír a upravit ji podle svých představ.

Zvítězil tedy klavír. Ale vaše dcera prý studuje violoncello.

Renata: To mám asi na svědomí já. Když jsem ji čekala, poslouchala jsem často Dvořákův koncert pro violoncello a orchestr. Mám totiž velkou slabost pro smyčcové nástroje a zdálo se mi také, že kolem nás je klavírního zvuku příliš mnoho, Igorův tatínek totiž z nás všech hraje doma asi nejvíc. Naštěstí Igorova maminka jako violoncellistka mohla dát vnučce základy hry. Dnes dcerka Natálie studuje u profesora Škampy v Praze na hudebním gymnáziu.

Vy jste se, paní Renato, jmenovala za svobodna Lichnovská. Není to ten známý šlechtický hudbymilovný rod?

Renata: U Lichnowských, na jejich zámku v Hradci nad Moravicí, býval hostem Beethoven i Liszt, a v naší rodině se traduje, že nějaké vzdálené příbuzenské svazky s nimi máme, nicméně písemně rodokmen zdokumentovaný nemám. Kdykoliv jsem také byla v Hradci nad Moravicí, vždy mě tam někdo upozornil, že prý se nápadně podobám jednomu portrétu v zámecké obrazárně... U nás doma se nekoncertovalo, ale pracovalo na poli a v obrovské zahradě. Jako dítě jsem si prý pořád prozpěvovala, ve čtyřech letech mi rodiče koupili klavír. Hrát mě učila jedna řádová sestřička z dominikánského kláštera v Kokorách u Přerova. Později jsem ,,organizovala“ letní domácí koncerty – společně s houslistou Martinem Válkem, synem dirigenta Vladimíra Válka, který jezdil v létě do Kokor k babičce. Pozvali jsme spoustu sousedů, stanovili dobrovolné vstupné, sestra k tomu něco zarecitovala a úspěch byl zaručen... Martin mne svou hrou tak zaujal, že od té doby mám slabost pro zvuk smyčcových nástrojů. Dnes v rámci svého pedagogického působení na JAMU spolupracuji právě se studenty smyčcové katedry.

Vidím, že partnerství u klavíru se hodně podobá partnerství v životě. Nedohadujete se občas nad klaviaturou? Nevyčítáte si, že jeden to má trochu lehčí než druhý?

Igor: Myslím, že nemá. Oba party vyžadují cit pro dotváření celkového zvukového obrazu. Například u čtyřruční verze Smetanovy Mé vlasti jsou party zcela rovnocenné. U úprav symfonických děl je často zapotřebí změn v notovém textu, což vyžaduje oboustrannou iniciativu.

Renata: Jsme sice dva, ale s Igorem se většinou rychle domluvíme. Na pódiu tvoříme jeden celek, hudba nás vždy přivede k nějakému kompromisu. A jestli nás občas netrápí ponorková nemoc? Máme každý tolik vlastních aktivit, že se na společné hraní vždycky těšíme.

Čeho si na tom druhém nejvíc vážíte ?

Igor: Renata má spontánní muzikantský projev a dokáže každou skladbu neobyčejně rychle nastudovat.

Renata: Když jsem se jako šestnáctiletá setkala s Igorem na klavírní soutěži v Pardubicích, velkým dojmem na mne zapůsobila jeho zvuková představivost a technická virtuozita. Imponovalo mi také, jak byl klidný a vyrovnaný.

Vraťme se k vaší společné práci. Jak si při ní „porcujete“ nástroj? Když jste na podzim hráli v Praze čtyřručně Smetanovu Mou vlast, všimla jsem si, že pedály ovládala Renata, kdežto vy jste jakoby dotvářel „náladu“ skladby.

Igor: Lidé kolem nás říkají, že jsme velice rozdílného založení, my sami nejlépe cítíme v čem a u klavíru to využíváme. Doplňujeme se, pokaždé jinak. Je to proměnlivé. Pedály ale přenechávám Renatě. Je to v našem případě už trochu zvyk, ale vyhovuje nám.

A vy k tomu přidáváte zpěvnost ruské klavírní školy.

Igor: O zpěvnost a zvukové kvality pečujeme oba dva; nasměrovala mne v tom moje profesorka klavíru Inessa Janíčková na brněnské konzervatoři a na JAMU. Kdo hraje na klavír, ten se s ruskou školou tak jako tak setká. Je to velice přirozený způsob hry, při němž se klade důraz na zpěvnost a na barevné možnosti klavíru. Dneska je ovšem svět tak propojen, že vlivy jednotlivých škol se stírají a kdo u koho studoval, to má význam spíše v počátcích. Před padesáti lety to snad bylo možné sledovat, dneska už ne.

A samotné studování čtyřruční skladby?

Renata: Jako u každé komorní spolupráce se připravujeme nejprve každý sám, pak svoje pojetí „ladíme“ a poslední fází přípravy je vlastní čtyřruční zkoušení. Já jsem ráda při studiu v kontaktu s nástrojem, ale Igor cvičí svůj part hlavně mentálně, ve své představě, často ani nesáhne na klavír. Ten kdyby bydlel v bytě sám, nikdo by ani netušil, že tu žije klavírista!

Opravdu?

Renata: Tedy ne že by vůbec necvičil, to se nedá říct, cvičí však zvláštním způsobem. Opakuje třeba nekonečně dlouho jeden tón nebo nápěvek, moc k poslouchání to není, o to větší je pak překvapení na pódiu.

Ředitelka jistého hudebního vydavatelství při křtu jedné vaší nahrávky prohlásila, že svým matematickým mozkem dokážete u každého autora objevit jakousi vnitřní strukturu díla a nasát ji do sebe. Je to tak?

Igor: Je pravda, že mi v souvislosti s hudbou vyhovuje větší míra abstrakce. Baví mne studovat notový text, aniž bych ho předtím slyšel a docela mne těší, když se mi přitom občas podaří objevit něco nového a mohu se o to podělit s posluchačem. Jinak mentální cvičení je mezi hudebníky známé, metodu propagoval na přelomu minulého století německý pianista Walter Gieseking a s úspěchem ji u svých žáků uplatňoval, ale obecně se neujala. Někomu vyhovuje, někomu ne. Je blízká práci některých hudebních skladatelů, kteří si vytvoří skladbu do poslední noty ve své hlavě a samotný zápis textu už je dodatečná záležitost.

Skladeb pro čtyři ruce není mnoho. Měníte v průběhu let jejich pojetí?

Igor: Ano, to je třeba. Dvořákovy Slovanské tance jsme uvedli poprvé ve čtyřiadevadesátém a kdykoliv je od té doby hrajeme, stále v nich něco nového objevujeme. Smetanova Má vlast ve čtyřručním provedení je hodně obtížná jiným způsobem. Abychom se na klaviaturu oba „vešli“, museli jsme si udělat řadu drobných licencí.

To byl asi úkol pro paní Renatu. Prý jste paralelně s klavírem studovala i skladbu a ze šesti soutěží jste si přivezla šest prvních cen.

Renata: Jen jedna z nich byla ze skladatelské soutěže, ostatní byly z těch klavírních. Přesto se nepovažuji za soutěžní typ, diplomy jsem dávala lisovat pod koberce a některé zřejmě časem zmizely při úklidu... Každopádně mi studium skladby u profesora Milana Báchorka rozšířilo hudební obzory.

Mnozí naši klavíristé dobývají slávu hlavně hraním skladeb světových autorů, vy stavíte svůj repertoár takříkajíc z „rodinného stříbra“ a v rámci festivalu České sny šíříte venku slávu české hudby. Záměrně?

Igor: Myslím si, že český pianista si nemůže dovolit pomíjet českou klavírní hudbu. Kromě toho většina světoznámých klavírních skladeb je už mnohokrát nahrána a já se snažím uvádět to, co není tak notoricky známé. Takže v rámci Českých snů budeme hrát, jak jinak, Smetanovu Mou vlast. Před třemi roky jsme ovšem na témže festivalu uvedli mimo jiné skladbu Drásnění od Víta Zouhara, která měla frenetický ohlas. Festival totiž nabízí českou hudbu v jejích vývojových proměnách, od raného klasicismu až po současnost.

Máte vůbec čas na něco jiného než na hudbu?

Renata: Já mám mnoho jiných zájmů! Jsem takový přírodní typ, starám se asi o sto padesát květin, přitahuje mne alternativní medicína – právě jsem se vrátila z kurzu o tibetském léčení, zajímám se i o aromaterapii: míchám si třeba ze silic vlastní parfémy, sbírám minerály, ráda čtu a v hudební oblasti mě zajímají všechny možné žánry a styly. Manžel je také velký milovník přírody, ale má i své vědecké koníčky, kterým zase já vůbec nerozumím, jako třeba matematiku.

Máte nějaké hezké vzpomínky na koncerty z poslední doby? A na co se těšíte?

Renata: Každé vystoupení je něčím nezapomenutelné. V loňském roce jsme cestovali například na hudební festival do Ohridu v Makedonii, což je neuvěřitelně krásné město u obrovského jezera na hranicích s Albánií. Nádherné místo pro dovolenou, jenže my jsme museli už tři hodiny po koncertě odjet na letiště a zpátky do Brna... Skvělé bylo publikum třeba ve španělské Valencii, ale i v Německu, Británii, ve Švýcarsku, kde jsme hráli v rámci Českých snů. Rádi budeme vzpomínat na turné po Francii s Poulencovým koncertem pro dva klavíry a orchestr, to je tak svěží hudba, že musí nadchnout každého posluchače. A v Čechách jsem opět měla to potěšení vystupovat s vynikající houslistkou Ivanou Tomáškovou, s níž budu i nahrávat. Na podzim mě také čekají koncerty s několika našimi vynikajícími violoncellisty.

Igor: U vystoupení, která již proběhla, si spíše než vnější okolnosti vybavuji pocity spojené s hudbou a nástrojem, na který jsem hrál. Vzpomínám například na báječný klavír v sále Gasteig v Mnichově nebo na neuvěřitelně dobrou akustiku sálu v Sao Paulu, kde jsem loni vystupoval s orchestrem. Co se týče budoucnosti, moc to neřeším; mám tu zkušenost, že se mi kalendář postupně zaplní, aniž bych o to nějak zvlášť usiloval. Mám určité závazky jako sólista, začínám intenzivně spolupracovat s houslistou Ivanem Ženatým. Je to spolupráce inspirující a příjemná, nedávno jsme společně nahráli část Dvořákova komorního díla pro housle a klavír. A s Renatou a s pardubickou filharmonií jsme nahráli Dusíkův koncert pro dva klavíry, čeká nás podzimní festival České sny, postupně si rozšiřujeme repertoár.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto Archiv PKF a Hana Rysová