číslo 29 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Zemřel nám pan Smotlacha...

Tento text nemá býti nekrologem, na to uplynulo od Smotlachova úmrtí už příliš mediálního času (zhruba měsíc, a to média snadno zapomenou na jinšího kabrňáka, než byl tento obětavý apologeta lidového houbaření). I proto jsem v titulku použil onoho přivlastňovacího zájmena „nám“, zdůrazňujícího milióny českých houbařů, jakožto vyznavačů ve světě ojedinělé masové záliby, jež se kvalitativním posunem stala zároveň platformou pro nebývalé vzedmutí amatérsky provozované, „zlidovělé“ vědy, a to rovněž ve světovém měřítku. Mám na mysli Českou mykologickou společnost, jíž si i já kladu za čest být po léta členem. Jejím zakladatelem byl otec toho, na nějž tu nyní vzpomínám, rovněž Miroslav. Snad proto jména obou Smotlachů pro českého houbaře splývají v jedno jediné.

Zač tedy vděčíme – my, houbaři čeští, moravští, slezští, ale stále i slovenští – oněm dvěma Smotlachům? Ve vztahu k okolnímu i vzdálenému světu především za neobyčejnou informovanost. O houbách se u nás baví kdekdo s kdekým jako o tématu výsostně demokraticky nastoleném, a stejně demokraticky pojímaném. Co má „mykologicko společenská“ paměť sahá, na roveň si při pravidelných pondělních přednáškách a demonstracích našich úlovků byli či jsou profesionální přírodovědec se železničářem a nástrojařem, montér a žena v domácnosti s hudebním skladatelem, básníkem, knězem či historikem umění. Ostatně i sám náš mykologický „guru“ Miroslav Smotlacha mladší nebyl graduovaným přírodovědcem ale inženýrem, potravinářským chemikem...

Vzpomínám, že mne ovanul pocit jakéhosi bezpečí kontinuity, vzešlý z prvorepublikové tradice, když jsem se ještě za minulého režimu do společnosti přihlásil. Časem jsem navíc získal pocit, že amatérští mykologové zastupují tu neambiciózní část národa, která ze své podstaty o nic „ideového“ neusiluje a potažmo nikomu neubližuje. Naopak, přirozeně naplňuje onen zdánlivě anachronický, ve skutečnosti však „archetypální“ požadavek, jež do stanov společnosti vložil Smotlacha starší: Chraňte naše krásné lesy a houby v nich. Nutno v této souvislosti ještě dodat, že otec i syn Smotlachové vytvořili podivuhodný společenský meziprostor mezi „opravdovými“ vědeckými badateli v oboru mykologie a víkendovými houbaři, nepoučitelně sbírajícími jen těch svých pět šest kuchyňsky zužitkovatelných druhů. Skuteční vědátoři vždy tak trochu opovrhovali členstvem ČMS, nazývajíce nás mykofágy (v lidovém překladu: houbožrouty), my jsme zase v paralelně mírném opovržení shůry shlíželi na ony jednoduché „hříbkaře“.

Miroslav Smotlacha, stejně jako jeho otec, po léta zachraňoval oněm nepoučeným až nepoučitelným zdraví a životy skrze celostátní dobrovolnou síť mykologických poraden. A nás zaujaté průběžně učil výhodám, které houbaření ve smyslu amatérské mykologie přináší. Tou největší, domnívám se, je chodit na houby v čase, kdy „nerostou“. Ony stále nějaké rostou, je třeba je jen objevovat a tím jim, mykologicky vzato, „přicházet na jméno“. Což souvisí s jevem šířeji společenským: neznámé houby stejně jako neslýchané myšlenky přitahují nechtěnou pozornost názorově soběstačných prosťáčků. Takový typický hříbkař rád počastuje napůl shovívavými, napůl agresivně ironickými pohledy či slovy toho, kdo si z lesa domů nese jemu neznámou houbovou žoužel.

Nemusím to zdůrazňovat, jistě jste pochopili sami, že onou potrefenou husou se občas stanu i já sám. Aby však nedošlo k mýlce, nekejhám teď a tady proto, abych si na postěžoval. Naopak. Mám za to, že taková zkušenost může být dobrou průpravou pro všelijaké příští myšlenkové půtky. I díky panu Smotlachovi nyní vím, že úspěšně si hájit svou při obnáší dobře se v její podstatě vyznat...