číslo 29 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Češi nejsou rasisti!

Budu tuto pravdu opakovat a ubíhající roky, které činí svět promíchanějším a pestřejším, mi to jen a jen potvrzují. Naopak se mi často zdá, že používáme pro různé situace neadekvátní slova. Možná v bláhové naději, že přiblíží svým podobenstvím srozumitelnost a jasnost. Ale ono je tomu právě naopak. Mnozí tak těží z povrchních znalostí lidí, jiní spoléhají, že nejsou vůbec žádné, a jen přidávají do současného slovníku nový výraz. No přece bude-li se často opakovat, musí se ujmout! Někdy se to zdaří, jindy ne.

Pro mladou a nejmladší generaci je ROM počítačová, trvale naprogramovaná paměť, určená pouze ke čtení dat. Připutovala k nám z angličtiny: Read Only Memory. S tím se setkávají denně. A Romové, lidé, o kterých se v poslední době tolik mluví? Nu, to jsou přece čeští občané cikánského původu. Tak je to přesně řečeno. Komunistický režim v jisté fázi, když se zdálo, že slovo Cikán začíná být téměř nadávkou, přispěchalo s novým nátěrem. S odkazem na indickou minulost kočujících kmenů dostali nové jméno – Romové. V jejich životě se tím moc nezměnilo, přišel zákaz kočování a na oplátku snad jen začali požívat větší štědrosti různých podpor úřadů. Nikoliv však pochopení společnosti. Oni sami neměli vůli se přizpůsobit. Chtěli žít tak, jak vždycky žili.

Asi někdy v polovině padesátých let minulého století jsem byla na návštěvě chebských Cikánů s jejich obdivovatelkou a neúnavnou pomocnicí Milenou Hübschmanovou. Nikdy na to setkání nezapomenu. Večer, při plápolajícím ohni a vášnivých písních a tancích, dokonal právě kůň. Výbuch emocí, jaký nastal, jsem od té doby nikdy neviděla. Jsou sice Češi, žijí mezi námi v rodovém pokračování už druhé století, ale mají v povaze jiné tóny, a tím i jiné projevy. Musím přiznat, že jejich hlučnost až vlezlost k cizím lidem mi vadila třeba při letní návštěvě Velkého Médéru, tehdy ještě Čalova. A přesto, když slyším zpívat Gondolány anebo když sleduji činnost některých právníků-Romů nebo i známé rozhlasové redaktorky či televizních reportérů, jsem plná obdivu. Patří mezi ně – anebo nepatří? Ano, stali se elitou, která by měla být vzorem, ale ve skutečnosti se tím, čím jsou dnes, vyčlenili. Ta velká masa lidí cikánského původu jim nevěří, prý zpanštěli. A kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, říká staré dobré přísloví. Dokonce se už projevily protesty proti romským aktivistům, pracujícím na úřadech, kteří mají být jejich nejbližšími pomocníky. Možná i proto, že to jsou ti, kteří jim vidí do karet nejvíc. Sociální politika dětských přídavků u nás je stavěna pro rodinu se dvěma dětmi. Má-li rodina děti čtyři, stačí to na výživu všech. A protože dosud nikde nebylo jasně řečeno, že i za tuto sociální podporu musí rodiče státu něco odvést, napřažené ruce se stále zmnožují a zmnožují. Tak proč pracovat, když peníze pošťák dokonce sám přinese? A je-li třeba nějaký příjem pro ty, kteří ještě rodinu nemají? „Mám svou banku,“ řekl na chánovském sídlišti jeden z nich. No, není to banka, jak ji znají všichni, je to sběrna surovin, která odkoupí i docela nové, jen málo pomuchlané měděné okapy, kryt od kanálu, ba i poškozenou pamětní desku z cennějšího kovu.

Zvláštní kapitolou jsou romští rodiče, kteří neposílají své děti do školy. „Vždyť mají doma co dělat, není důvod,“ říkají. Bohužel těmto nevzdělaným lidem nedojde, že odsuzují své děti ke stejnému životu, jaký prožívají sami. Těžko budou hledat práci, jako kopáči nebudou nikdy spokojeni se svým příjmem, a odstup od majoritní společnosti se tak bude jen zvětšovat. Domluvy nepadají na úrodnou půdu. A nátlak? Nebo spíše řečeno taktika? Žádná vláda jim nemůže slíbit šťastný život jako v pohádce. A jde tedy jen o to, vymyslet ten správný způsob. Aby nikdo nemohl říkat, že Češi jsou rasisté a že jsou proti Romům zaujatí. Jen kdyby tak rychle čas neutíkal a blížící se volby nenutily politiky na tu taktiku raději zapomenout a táhnout tu neřešenou situaci dál. Kdyby nějaký hospodský nechtěl vpustit do restaurace rozjařenou skupinu Romů, ať se raději říká, že Češi jsou rasisté.

V Česku to obyčejně bývá tak, že když si s něčím nevíme rady, založíme úřad. Ministryně Džamila Stehlíková, do jejíž kompetence tyto otázky spadají, rozhodla, že to vyřeší z podnětu své Strany zelených založením Agentury pro romské otázky. Přejde do ní osmnáctičlenný expertní tým, který již nyní v těchto otázkách pracuje na Úřadu vlády, a dalších zhruba šedesát lidí bude operovat přímo v regionech. Nejvíce peněz pro tuto věc by mělo přijít z fondů Evropské unie, jak se na tom ministryně Stehlíková dohodla s ministrem pro místní rozvoj Jiřím Čunkem, který dotacemi z Evropské unie vládne. Za šest let by to mohlo být až třináct miliard a první peníze by měly přijít už letos. Ministryně Stehlíková sice v nedávné televizní debatě, ale nejen tam, neustále opakuje, že dřívější vlády měly pro romskou otázku jen bezzubé koncepce, ale z té její umění přijít věci na zoubek také vůbec vidět není. Ministr Čunek se dokonce vyjádřil, že dřívější řešení byla hloupá. Tak tedy uvidíme. Jen aby se peníze nevyčerpaly na platy úředníků, anebo bezúčelně nerozdaly.

Má-li dojít k obratu, měla by mít i ta koncepce viditelný obrat: místo peněžních dávek účelové poukázky na živobytí, na bydlení a na ošacení i na vzdělání dětí. Úplně nejúčelněji by bylo využito dotačních peněz na učiliště pro mladé Romy, kde by si osvojili odborné znalosti, ale také pracovní návyky. Potřebných řemesel je stále nedostatek. A bude i v budoucnu. A to by byla i cesta do života společnosti země, která je jim domovem. Jenomže tahle věc je přímo závislá na odvaze našich politiků.

Česká televize si před televizní debatou na toto téma nechala společností Median udělat průzkum veřejného mínění. Nic nového nezjistila. Šedesát procent dotázaných si myslí, že Romové nechtějí ani pracovat, ani si zvyšovat kvalifikaci. Značné procento českých občanů soudí, že na tom má svou vinu i veřejná správa, a zajímavé je vyjádření sedmiprocentní skupiny, která říká, že česká společnost je rasistická.

Je tomu opravdu tak? Anebo je to jen odpor vůči využívání sociálních dávek lidmi, kteří opravdu pracovat nechtějí? Proč něco takového neexistuje ve vztahu k menšině Vietnamců či Ukrajinců, kterých je dnes už u nás také hodně? Ti se jeví ve svém celku jako lidé pracovití, žijící skromně a vážící si výdělků, z nichž značkou část posílají domů svým rodinám. A přitom zvlášť u Asiatů jde o lidi ze zcela jiných kultur, než je ta naše. Jejich děti chodí do škol a považují to za normální. Nevím, zda jste si všimli, kolik vietnamských jmen se objevilo na maturitních tablech v mnoha městech. A profesoři i spolužáci by vám možná potvrdili, že jde o studenty z nejlepších. Ministr práce Petr Nečas chystá dokonce rozsáhlou kampaň za získání kvalifikovaných pracovníků řady oborů z celé Evropy. Dnes už mezi námi žije i mnoho lidí černé pleti. A kdyby se to spočítalo celkem, žijeme společně se spoluobčany téměř čtyřiceti národností.

Obviňovat českou společnost z rasismu považuji za nehoráznost. A těm, kteří tohle slovo používají s rutinní lehkostí, by neškodilo trochu zamyšlení i pohledu do minulosti. Rasismus je přece soubor jakýchsi nevědeckých představ a koncepcí, založených na představě duševní a fyzické nerovnosti různých ras. Ukazuje prstem na rasu méněcennou a na rasu vyvolenou. Pravděpodobně nejdéle trvající a nejrozšířenější formou rasismu je antisemitismus. Názor o privilegovaném postavení a poslání bílé rasy se historicky šířil v 18. a 19. století a souvisel s koloniální expanzí evropských národů i s ideologií amerického Jihu. Rasismus rozšířily i první a druhá světová válka. Zemřely miliony Židů, jen proto, že byly Židy. Kupodivu až v roce 1965 Organizace spojených národů odsoudila všechny projevy rasismu. A o rok později byl zákaz rasové diskriminace upraven v Chartě OSN a Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace.

Pojem rasa byl ve společenských vědách diskreditován jako kulturně zcela irelevantní. Ale je to stále mor, který je latentně přítomen a může se stát programem militantních skupin, politických stran i bojůvek. Sociální napětí patří k jeho podhoubím. Uvidíte-li někdy v ulicích holohlavé mladíky, vykřikující heslo „Nic než národ“, patří k těm výstřelkům nevědomých. Ještě neukázali, v čem jsou cennější než druzí. Takové skupinky nejsou český národ. Ten žije s vědomím pokory před mrtvými, kteří skoseni rasismem zemřeli. Je to příliš citlivá otázka a příliš citlivé slovo. Naučme se ho používat ve správnou chvíli a se správným obsahem.