číslo 30 / 2007

Dívejte se

I v mongolských jurtách se žije šťastně

Luigi Falorni a Byambasuren Davaaová, studenti mnichovské filmové školy, natočili Příběh o uplakaném velbloudovi (ve čtvrtek 26. července ve 21.50 uvádí ČT 2) jako svůj absolventský snímek. Jeho věhlas však záhy přesáhl původní vymezení, sklidil řadu domácích i mezinárodních uznání, dokonce se ocitl mezi kandidáty na Oscara. Autoři se v něm vypravili do Mongolska se záměrem přiblížit život tamních kočovných pastevců, chovajících zejména ovce a velbloudy.

Na první pohled zjistíme, že se nejedná o nějaká archaická společenství odříznutá od civilizace, i když nadále žijí podle odvěkých pravidel. Jurty jsou však pokryty umělými neprodyšnými látkami, lidé užívají brýle, dokonce spatříme rozhlasový přijímač na baterky. Přitom si pastevci uchovávají víru v účinnost magických obřadů – a ty nejsou nijak zpochybňovány, tvůrci je sledují s bezmála etnografickým zaujetím. Vyhnuli se jakémukoli komentáři, právem spoléhali na postačující sdělnost obrazu a rozmluv, které mezi sebou aktéři vyprávění vedou.

Příběh o uplakaném velbloudovi sice vykazuje vnější dokumentární rysy, ale vnitřní dramatické uspořádání prozrazuje jednoznačně fabulované dění. Autoři vycházejí z flahertovské poetiky, stejně jako v pověstném Nanuku, člověku primitivním také zde ústřední postavy představují sebe samy, konají běžné úkony, jsou zachyceni při obvyklých činnostech, ať již pečují o děti, zvířata či o domácnost.

Staneme se svědky událostí, které do idylického světa vnesou určitý vzruch – spatříme písečnou bouři bičující krajinu, nebo skromnou slavnost. Z toku všednosti vybočí jedině dvě návazné události, které obsahují zjevnou fabulovanou zápletku: jednak narození bílého velblouděte (jeho obtížný porod kamera svědomitě zachytí), bohužel odmítaného matkou, jednak výpravu dospívajícího chlapce i s jeho mladším bratrem do města, odkud mají přivést hudebníka znalého posvátného obřadu, který by napravil osudné nedopatření přírody.

Příběh o uplakaném velbloudovi (zaříkávaná velbloudice skutečně uroní slzu, než svého potomka konečně přijme) zůstává zcela ponořený do mikrosvěta jednoho společenství. Život kočovníků se nemění, obohacují jej jen některé civilizační vymoženosti, aniž by se dotkly jeho základních principů. Pastevci si nadále uchovávají své mýty. V úvodu vyslechneme legendu o důvěřivém velbloudu, marně čekajícím na vrácení parohů, které zapůjčil marnivému jelenovi. Později zazní vyprávění o podílu různých zvířat na výsledném vzezření velblouda, aby posléze – již jakoby v „reálné“ podobě – tato rovina vyvrcholila v již zmíněné zaříkávací epizodě. Je to dílo nanejvýš pozoruhodné.

JAN JAROŠ

Foto archiv