číslo 30 / 2007

Navštivte

Edith Piaf: sólo pro Marion Cotillardovou

Filmové drama Edith Piaf sklízí po svém uvedení na letošním Berlinale úspěch za úspěchem a s poměrně slušným ohlasem se promítá také u nás. Nepochybně je to způsobeno jak přetrvávajícím zájmem o výpravné snímky s kontroverzním, všeobecně známým hrdinou, tak hudební složkou filmu – v průběhu 140 minut zaslechneme více či méně dlouhé úryvky ze tří desítek nahrávek šansoniérky, která je ve svém dodnes žádaném žánru nedostižným vzorem. Existují však i další důvody vlídného přijetí titulu, kterým na sebe dosud nejvýrazněji upozornil teprve čtyřicetiletý francouzský režisér Olivier Dahan: především samotný zpěvaččin příběh, který – jistě i proto, že je zčásti zatížen mýty – dokáže dodnes dojmout i ty nejotrlejší.

Už z několika úvodních obrazů vyplyne, že režisér se rozhodl rezignovat na chronologii vyprávění. Ve filmu důsledně střídá scény z různých období života Edith Piaf: začne na konci padesátých let v New Yorku, kde zpěvačka zkolabuje přímo na pódiu, aby se vzápětí vrátil až do roku 1918, kdy se jako tříletá umouněná holčička stěhuje do babiččina nevěstince v městečku Bernay v Normandii. A ve velkoryse koncipované mozaice jsme, ovšemže „na přeskáčku“, svědky dalších zásadních událostí: malá Edith začíná po těžkém šedém zákalu jako by zázrakem znovu vidět – její otec, artista a „hadí muž“, ji uvádí do cirkusového prostředí – první vystoupení na pařížských ulicích – divoké flámy s přítelkyní Momone po barech a putykách – úmrtí dcery – angažmá v kabaretu Le Gerny‘s – záhadná vražda jeho majitele Louise Lepléea, z jejíhož spáchání byla Edith podezřívána – hodiny zpěvu a interpretace u Raymonda Assoa – první velké úspěchy – americké turné – seznámení s Marlene Dietrichovou – autonehoda a počátek závislosti na morfiu – okamžiky štěstí s boxerem Marcelem Cerdanem – jeho smrt v troskách letadla, z níž se Edith nepřestala obviňovat – alkohol, drogy – opakované pokusy o vzkříšení kariéry, nepodařená vystoupení... Zatímco zmíněné epizody poskakují v čase stejně nepokojně jako osud zmítal životem šansoniérky, závěr je tradiční: snad až slzopudné vylíčení posledních okamžiků Edith Piaf doprovází impozantní skladba a její největší hit Non, je ne regrette rien (Ničeho nelituji).

Jak vidno, jen málokterá hvězda showbyznysu by mohla svým životopiscům nabídnout „šťavnatější“ látku ke zpracování. Olivier Dahan měl v tomto smyslu roli značně usnadněnou – stačilo „jen“ prostudovat alespoň některé z desítek zpěvaččiných biografií, vybrat stěžejní témata a jiná vypustit (ve filmu jsou jen letmo zmíněni Yves Montand, Jean Cocteau či Charles Aznavour, kteří pro Piaf hodně znamenali), sehnat peníze a vhodná (tedy levná) filmová studia: většina filmu byla natočena v Praze, což divák zaznamená i díky občasnému výskytu povědomých tváří, například Marka Vašuta či Vladimíra Javorského. Přesto je na místě Dahanovu barvitou fresku ocenit: přinejmenším za to, že se s výjimkou zmíněných, poněkud kýčovitých závěrečných sekvencí snažil vyprávět bez sentimentálních ornamentů, ale také proto, že pro titulní roli nalezl zatím nepříliš známou Marion Cotillardovou, na jejímž výkonu (a jistěže také na nestárnoucích písních) stojí celý film – „její“ Edith Piaf je vždy věrohodná, ať už je namyšleným floutkem, milující a zraňovanou ženou anebo zanedbanou divou, která příliš brzy zaplatila za to, že žila naplno.

MILAN ŠEFL

Foto Bioscop