číslo 30 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Kritický klub věnovaný Věře Noskové

Snad žádné jiné médium nežije v tak všestranné symbióze s literaturou jako rozhlas. Soustavně ji interpretuje a ve zvukové podobě nabízí svým posluchačům. A činí tak i s novými díly, nebo na ně alespoň upozorňuje, informuje o nich a propaguje je. Dále pak sám podněcuje a vyvolává vznik specifických literárních děl pro svou potřebu. Častí návštěvníci divadel mi jistě potvrdí, že v údajích o tvorbě poválečných zahraničních dramatiků se pravidelně, alespoň na začátku jejich kariéry, objevují rozhlasové hry. Jedním z důvodů je zajisté relativní ekonomická nenáročnost rozhlasové inscenace.

Konečně je tu ještě funkce, kterou má rozhlas společnou s literárními časopisy: literaturu, starou i novou, odborně reflektuje, dává prostor jak literární historii, tak i literární kritice. A má k dispozici cosi navíc: příslušné pořady mohou být interaktivní (například čtvrteční Kritický klub Jana Rejžka na ČRo 6, který se ovšem zabývá uměním vůbec), nebo alespoň diskusní – nad dílem se setká moderátor s hosty. Takový je i pondělní Kritický klub na Vltavě (16.00), zabývající se pravidelně i knižními novinkami.

Předposlední červnový termín, v němž Kritický klub připravil a moderoval Pavel Janáček, byl věnován Věře Noskové a jejímu nejnovějšímu románu. Hosté (literární kritici Milena M. Marešová a Vladimír Karfík) byli tentokrát dobře vybráni, už věkový i genderový rozdíl sliboval, že si nebudou pouze přizvukovat. Úvodem bylo stručně představeno téměř celé dosavadní zveřejněné dílo autorky, ale pak už se pozornost koncentrovala na Obsazeno, což je vlastně druhý díl románu Bereme, co je (2005). Pokus zařadit autorku do množiny těch, „kteří se vracejí do padesátých až osmdesátých let“, nebyl šťastný. Námětová podobnost je pro vytvoření kategorie příliš zjednodušující. Ano, pořád to byla ta tragická „čtvrtá republika“, ale padesátá léta a „normalizace“, to jsou dudy a nebe, nehledě k tomu, že je třeba brát v úvahu nejenom dobu děje, ale i věk, a tedy zkušenostní zázemí autorů. Kupříkladu v diskusi zmíněná Irena Dousková by mohla být dcerou Noskové, a ačkoli se její romány také přesunují z jihu na sever mezi maloměstem a Prahou a růžové brýle rovněž nenasazují, ukazují přece jenom mnohem snesitelnější život, daný především věkem a kvalitnějším rodinným zázemím hrdinky. (Shodou okolností právě týž den – 18. 6. – začala Zuzana Slavíková na ČRo 2 číst po večerech druhý díl románu Ireny Douskové Hrdý Budžes – Oněgin byl Rusák.)

Pokud jde o kritické ohlasy, Noskovou kladně hodnotili především její vrstevníci, tedy generace narozená okolo tzv. vítězného února. V zásadě pozitivně se ale vyslovoval i Karfík, jakkoli reklamoval pro druhý díl název prvního. Vždyť hrdinčini do světa literatury se deroucí „přátelé“ bezskrupulózně, bez etických rozpaků berou vše, co se nabízí, ba i víc. V závěru si ale svou námitku sám vyvrátil: pro člověka, jakým je Noskové Pavla, bylo v Praze skutečně obsazeno. Pro člověka „šedé zóny“ (tedy nečlena KSČ), který chtěl za totality pracovat „někde v kultuře“, a to v Praze, byla rozhodující střecha nad hlavou. A právě její neexistence, ona stálá nejistota, kde zítra složím hlavu, to je traumatizující generálbas celé knihy.

Vladimír Karfík též ocenil „tematické novum v české literatuře“ – hrdinčiny prarodiče jakožto z Vídně navrácené staré komunisty; v této souvislosti lze těžko o Pavlině rodině mluvit jako o „šedé zóně“, jak to udělala Marešová. Osobně se spíše přikláním ke Karfíkovu hodnocení. Jde o syrovou generační výpověď, pravdivou a čím dál tím depresívnější. Obraz arivistické „kulturní elity“ sedmdesátých let je zdrcující; pro jen trochu orientované jsou zde nesporně prvky klíčového románu – za některá jména stačí jenom dosazovat ta reálná. Normalizační Praha se ukázala tomu, kdo „nebere, co je“ (odmítnutí sexuální promiskuity i ideologické prostituce), jako nepřátelský svět, který jej nemilosrdně vyvrhnul.

Souhlasím s Vladimírem Karfíkem, že literární hodnoty druhého dílu mají spíše stoupající tendenci (jakkoli bych rovněž rád oželel některá lyrická klišé), a těším se na případný díl třetí. Nosková a Dousková pro mne přes mnohé rozdíly mají společné to základní: pravdivý, nepřikrášlovaný a přece snesitelný pohled na dobu a místo, kde jsem, stejně jako ony, chtě nechtě musel žít. Navíc je to pohled ozvláštněný ženskou perspektivou a dává mimo jiné i nevyslovenou známku době a místu, kde mohu žít dnes.

Foto archiv