číslo 30 / 2007

Titulní rozhovor

Jiří Svoboda,
filmový a divadelní režisér

Vaše filmy, například Zánik samoty Berhof, Papilio, Schůzka se stíny, patří podle mého názoru k tomu nejlepšímu, co se v Čechách v uplynulých desetiletích natočilo, a přesto se divákům nepřipomínají, „nezpestřují“ nedělní podvečery. Jak si to vysvětlujete?

Když se podíváme na sledovanost televizí a návštěvnost filmů, je z toho zřejmé, co divák chce a co nechce. Film se vrací ke svým počátkům, kdy byl nejširší lidovou zábavou – a teď to nemyslím v pejorativním smyslu slova – pro pologramotné přistěhovalce do Spojených států, které nespojovala znalost jazyka, ale mohli se dívat na jednoduché, srozumitelné pohyblivé obrázky, kterým se smáli a kterými se bavili. Teprve v Evropě ve třicátých, ale zejména v padesátých a šedesátých letech se film stal jedním z druhů umění.

To popisujete situaci před sto lety v Americe. Ale společnost od té doby přece někam dospěla… Dovolím si s vámi nesouhlasit v tom, že diváky kvalitní filmy nezajímají. Cožpak by si jinak kupovali filmy francouzské nové vlny, italského neorealismu, filmy Truffautovy, Szabóovy, Trierovy… znovu vydávané na DVD?

To je trochu zdání. Existuje ještě řada pamětníků oněch časů – vždyť pro nás to je ozvěna našeho mládí – řekněte mi, kdo by si tehdy i v průměrně intelektuálním prostředí troufl říct, že nikdy nečetl nic od Kafky či Faulknera a filmy Antonioniho či Viscontiho že jsou strašlivá nuda? Máte pravdu, že se dnes prodávají, ale za 99 korun, tedy za pětinovou cenu běžného DVD s programem, který je po všech stránkách intelektuálně méněcenný.

A co tvůrce? A jeho umělecká a lidská zodpovědnost?

Myslím, že umělec žádnou odpovědnost nemá. Všichni máme odpovědnost za sebe sama a k sobě samému. Další meze nejsou, protože život je strašně krátký, a až jednoho dne každému z nás zhasne světlo, svět přestane existovat. Zabýváte-li se zájmem lidí o kulturu – tak je určitá úzká vrstva lidí, které zajímá jejich vlastní kultivace a berou každý den jako výzvu, protože život teče po vteřinách a den, který přede mě nenastolí žádnou výzvu, je vlastně ztracený – je odžitý, není prožitý. Za ten prožitek má povinnost každý sám vůči sobě. A filmy a scénáře do té řady také patří. To jsou také výzvy. Napíšete nějaký dialog a nevíte, jestli je to správně. Totéž při střihu – rozhodnout se, zda do filmu dát tenhle záběr, nebo nedat, to je také životní výzva. Myslím si, že pokud je člověk schopen v životě přijímat výzvy, měnit sám sebe, přetvářet se, prožívat jednotlivé okamžiky, tak pořád ještě žije. A když ne, tak patří na eldéenku nebo na věčnost.

Ovšem dílo žije nezávisle na osobnosti tvůrce. Vezměte si, že si lidi tyhle filmy kupují, aby si doplnili vzdělání – nikdy ty filmy neviděli v kině, ale chtějí je znát. Jsou součástí obecného kulturního povědomí a patří k němu, jako k němu patří znalost děl Tolstého, Dostojevského, Dürenmatta, Manna… Vaše filmy se do něj také řadí. Je to vlastně vaše kontinuita, ať chcete, nebo nechcete...

Mám radost, že to říkáte. Ale sám to tak necítím. A důležité je, co cítí tvůrce. Ve chvíli, kdy film dokončíte, na něm už nic nemůžete změnit. Opouští vás – stejně jako kniha, která je dopsána... Základní linie jsou hotové, a co s tím udělá divák, je už jeho věc.

Myslím si, že nejde o otázku obecného vzdělání. Spíše je to otázka banalizace života. Život dnes je velmi banální. Lidé se nedokážou propadnout do světa Kouzelného vrchu nebo do života posedlého skladatele Adriana Lewerkühna – Fausta, který za genialitu zaplatil svou duší. My se stále divíme, zdá se nám, že vysoké umění má vysoký kredit, ale ve světě je známo už řadu let, že to tak není. Vezměte si redukovaná vydání, která slouží ke “vzdělání”. Anna Karenina se seškrtá na padesát stránek se zachováním důležitých dějových linií, ale to není Anna Karenina. Do té knihy se člověk musí propadnout, a pak není důležité, jestli ji zná, ale jestli ji prožil, jestli pro něj v životě něco znamenala.

S tím souvisí i dnešní zrychlenost a klipovitost. Uspěl by dnes Antonioni se svými dlouhými záběry na tvář Jean Moreauové, kdy si divák může domýšlet, co všechno se té ženě, kterou představuje, honí hlavou?

Neuspěl by s tím stoprocentně. Filmová řeč se ovšem nevyvinula kupředu, spíše se vrátila ke svým počátkům, vzpomeňte si na Chaplinovy grotesky. Vrátila se ke svým počátkům vysokého tempa vyprávění, překvapivých zvratů bez vnitřních motivací a nenáročného myšlenkového obsahu. Pouze v dokonalejší technické a technologické podobě. Antonioniho časy jsou nenávratně pryč a divák, který jím byl uhranut, jde dnes spíše do Louvru a tam prostojí hodinu před nějakým obrazem, protože ten obsahuje to, co bývalo ve filmech, ovšem na tom obraze zpracované do větší hloubky. Popřípadě se věnuje alternativnímu umění, kde tohle stále přetrvává.

Zdá se mi, jako by hodně dnešních lidí ustrnulo v dětském věku, kdy záleží na tom, jak mě vidí okolí, jak schvaluje či odmítá moje jednání. Potřebují tu odezvu okolí a dávají najevo, jakoby naivně dětsky, kam patří. Že mají nový červený kyblíček, rychlé a velké auto, obrovskou televizi, že si koupili nový byt, který se liší od těch králíkáren, jak říkával pan prezident Havel, ale ta stereotypičnost je úplně stejná. A myslím si, že k dospělosti patří, že člověk přestane být závislý na soudech rodičů a začne stát na vlastních nohou a začne si vážit sám sebe. Zná svou cenu, a buď se s ní smiřuje, nebo nikoli. Je-li závislý jenom na soudech ostatních a neví, kam patří, znamená to, že je nezralý a nedospělý. A já si myslím, že taková je dnes většina lidí.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že žijeme ve společnosti nedospělých jedinců...

Já si to myslím.

Výraznou stránkou vašich filmů jsou herecká obsazení. Své nejlepší výkony na plátně tu podávají Jana Brejchová, Ivana Chýlková, Milan Kňažko, spolupracoval jste s Miroslavem Macháčkem, Radkem Brzobohatým. Napadá mě v této souvislosti otázka po vztahu režiséra a představitele role. Jde o rovinu citovou, intelektuální, empatickou?

Je to trochu magie. Člověk neví, proč to někdy funguje a jindy ne. Především musí být na obou stranách dobrá vůle se vzájemně vydat. U herců tomu přesně rozumím. Vydají svoji tvář a svoje tělo mým prostřednictvím divákovi. Já tam už fyzicky nejsem. Řekl jsem jim, co mají dělat, a oni riskují, že budou směšní, nepřesvědčiví… Je to věc nalezení velké vzájemné důvěry. Protože režisér také investuje – do nezdaru. A ten film je pro režiséra každodenní výzva, v které prožívá úspěch a neúspěch. Intelekt s tím nemá nic společného. Pokud je herec zaujatý rolí a zaujatý vámi jako režisérem, pak tu roli hraje pro vás, já jsem víc než první divák, já jsem ten – ať jde o ženu nebo o muže -, kdo ho za to, jak ten záběr zahraje, miluje, nebo jsem nespokojený, nebo ho nenávidím za to, jak za nic nestojí. Filmování je úžasné povolání. Je to jednak organizátorská práce, ale musíte do ní investovat i spoustu citu.

Vraťme se ještě k Janě Brejchové. Podle mého názoru jste to byl vy, kdo okaté star českého filmu šedesátých let dal ve svých filmech příležitost k přerodu v dobrou dramatickou herečku.

Ano, šlo o šťastnou shodu náhod. Jana Brejchová byla v okamžiku, kdy jsem ji nabídl scénář k televizní inscenaci Jehla, ve věku, kdy cítila, že už nemůže vystačit s pohledem svých velkých očí a lyrickým úsměvem. Navíc prožívala i zlomové období ve vlastním citovém životě. Já si tu první schůzku velmi ostře pamatuju. Jana byla respektovaná filmová hvězda a já si za ní troufl přijít s televizním scénářem. Ona v té době vůbec v televizi nehrála. Trochu jsem se obával, aby neodmítla. Začali jsme si o tom povídat, a Jana Brejchová řekla, ano tu roli chci dělat. A já jí navrhl: Víte, Jano, já bych hrozně stál o to, abyste ve scénách, kdy se hlavní hrdinka probudí po noci s milencem, byla úplně nenalíčená, abyste se takhle obnažená objevila před kamerou. A ona na to: To je ohromný, to chci. Jenže to její „já chci“ a realita, to si neuměla naprosto představit. Prožíval jsem to s ní, protože ona to nikdy předtím neudělala. Jistě si to zkoušela i potajmu doma, ale něco jiného je, když za vámi stojí kamera, a vy se máte nechat zcela odlíčit. Všichni maskéři a maskérky nad vámi roní slzy, protože z vás něco mizí. Mizí váš obraz, a to nenávratně, protože jak jednou ukážete tuhle svoji tvář, už nejde nic vrátit. To je existenciální problém. A navíc se ještě všichni obraceli na mě, že já jsem tohle způsobil. A to byl ten okamžik, kdy jsme se s Janou Brejchovou velice sblížili, protože ona mi nad tím výsledkem uvěřila. Víte, jsou režiséři, kteří zneužijí herce nebo mají herce na jedno použití, shodí ho, udělají z něj šaška a pak si vezmou jiného. A proto my jsme spolu pak dělali opakovaně a moc hezké role. Myslím, že jsme si nad tím ohromně rozuměli. Jana je empatická, je to herečka stejných kvalit, jako je třeba Jodie Fosterová nebo Meryl Streepová, což jsou pro mě takové idoly ženského herectví.

Co obdivujete na Jodie Fosterové?

Právě tu její schopnost vrhnout na člověka tíseň, emoce, to není jenom hra. Když ji vidíte v Mlčení jehňátek, ve scénách rozhovorů s doktorem Lecterem přes tu skleněnou stěnu, zdá se vám jako herečka neuvěřitelně dobrá. Až tak dobrá, že zapomínáte na to, že je to film. Začínáte s ní ten souboj prožívat. Tyhle scény jsem viděl snad padesátkrát a pokaždé na mě v okamžiku, kdy se jí Lecter dostává do duše, padá tíseň. Jodie Fosterová to zahraje. Přenese to na mě, a to je to ojedinělé, co občas herec dokáže. To je ta magie.

Prý se vám dobře pracovalo i s Ivanou Chýlkovou?

S ní jsem se sešel hned v jejích začátcích, hrála v mém filmu Papilio vedle Milana Kňažka a Filipa Renče. Později v několika rozhovorech na tenhle film vzpomínala jako na něco, co jí dodalo sebevědomí. Ivana je velice citlivá, v té době byla na počátku své kariéry a prožívala mnoho vnitřních nejistot. Pak se načas naše spolupráce přerušila, protože nebyly vhodné látky, ale teď jsme na naši spolupráci zase navázali a dokončujeme společně třídílný televizní film.

Proč jste vlastně tehdy Janu Brejchovou oslovil?

Jak už jsem říkal, život je výzva. Televizní inscenace se dodnes chápe jako něco zavedeného, předem daného – jako když k prefabrikovanému nábytku dáte jednou nožičky chromované a podruhé zelené. Ale já jsem nikdy nebral práci v televizi jako obživu, vždycky jsem cítil potřebu se s tím pokusit utkat. Chtěl jsem nalézt nejen vybočení obrazové, což jsem tehdy nacházel s Aloisem Nožičkou, který – ač starší než já – kupodivu slyšel na můj způsob uvažování, který byl do jisté míry pro obrazové řešení televizních věcí převratný, než třeba moji vrstevníci nebo mladší kameramani. No a když jsem tehdy v televizi řekl, že jsem dal scénář číst Janě Brejchové, tak se všichni zděsili: Jéžišmarjá, Brejchová, dyť ona v televizi neumí hrát, to je filmová herečka. Ani netušili, jak moc se mýlili. Vstup této herečky do zkoušek vlastně změnil celou koncepci hry. Původně to byla hra o dvou sestrách, z nichž každá je jiná, jedna preferuje rodinu, druhá práci. A když jsem začal zkoušet a viděl jsem tu Janu, všechno jsem přehodnotil. Říkal jsem si: O jakých dvou sestrách, to je o téhle postavě, o její touze, o jejím životě, a ty ostatní postavy, to je jen lešení, které stojí pod ní a umožňuje držet tu katedrálu nahoře.

Dalším hercem, který k vašim filmům neodmyslitelně patří, je Milan Kňažko…

Milan Kňažko v mém životě znamená ještě něco jiného – kamarádství. Poprvé jsem ho angažoval rovněž pro televizi. Tehdy jsem připravoval dvoudílnou inscenaci Oblouk světla o vynálezci Křižíkovi. Scénář byl velice průměrný, ale pustil jsem se do toho. Věděl jsem, že musím najít postavu, která v sobě ponese tu Křižíkovu hrdost. A tak jsem bádal v hercích a napadl mě Kňažko. On má v sobě plachost, ale přitom sebevíru, je to chlapecký typ...

...což je pro ženy vražedná kombinace...

...i oslovil jsem ho. A zase to byla nepříjemnost. Herci nikdy neměli rádi, když se angažovali zahraniční herci. Slovensko sice nebylo zahraničí, ale čeští herci to nepřijímali s žádným rozjařením. Vzpomínám si, když do Třetího přání obsadili Elmar Klos s Kadárem Jugoslávce Markoviče a museli ho dabovat, protože se Markovič pochopitelně nenaučil česky, že čeští herci říkali: Když je pan Markovič tak dobrý, ať si to namluví sám.

Když jsem tedy obsadil Kňažka, první podmínka byla, že ho nebude nikdo dabovat. Musel se naučit česky. A když jsme si povídali, uvěřil jsem mu. To riziko bylo veliké, protože herec vám taky leccos slíbí, a pak to nesplní. Ale já jsem mu uvěřil a on se to během tří měsíců opravdu naučil. Od té doby mluvil v českých filmech česky, já jsem ho nikdy nenechal dabovat. A myslím, že ani nikdo z kolegů. No a při tom prvním setkání jsme se skamarádili, protože jsme v sobě vzájemně cítili leccos příbuzného. Nezapomeňte, že Milan Kňažko je plebejec, pracoval v dolech, dělal kulisáka, teprve když vším tímhle prošel, šel studovat herectví. V něm se snoubí vznešenost, kterou v sobě mají Slováci, a zároveň plebejství člověka, který držel v ruce ten krumpáč v dole. To je jeho životní zážitek. Podle mého přesvědčení by nikdy kamaráda nezradil, i kdyby kvůli tomu musel riskovat. Náš vztah je trošku jiné kategorie než jenom vztah herce a režiséra. Jednou jsem někde řekl, že kdybych byl pronásledován a jezdil po republice a u někoho bych se potřeboval schovat, neváhal bych zazvonit u Kňažkových dveří. A jsem přesvědčen, že on by řekl: Jen pojď dál.

Zamýšlel jste se nad jeho politickým angažmá na Slovensku? Například nad jeho působením po boku Vladimíra Mečiara?

Já jsem to s ním zčásti prožíval. On do politiky vstoupil kvůli neférovosti. Na sklonku osmdesátých let jsme spolu dělali asi tři filmy za sebou a Milan měl jet do Španělska v rámci filmové delegace. Bylo to v létě 1989. Jednoho dne mě zavolal a ptal se: Co to tam máte za kokoty? Oni mě nechtějí pustit do toho Španělska. A tak jsem si to šel ověřit. Zjistil jsem, že Milana na Slovensku obelhávají, a protože podepsal Několik vět, nechtějí ho pustit ven, protože prý „není v zájmu Slovenska, aby tento herec reprezentoval československou kinematografii“. Milan tomu stále nevěřil, a tak jsem došel za ředitelem odboru zahraničních styků Československého filmu doktorem Vaníčkem a řekl mu. Pane doktore, vy to necháte na sobě? Tam ležel fax podepsaný slovenským ministrem kultury, že není v zájmu československého filmu, aby Milan vycestoval. A přitom ho na slovenském ministerstvu stále obelhávali a říkali mu: Pán Kňažko, tam ti Čehúni v Praze... Já jsem mu ten fax poslal a on mi zavolal zpátky a říkal: Idem k ministrovi, idem mu vrátiť tu rúru. A já se ptal: Akú rúru? Odpověděl: Zaslúžilého umelca. Touhle neférovostí začalo politické angažmá Milana Kňažka a dovedla ho až na barikádu na Námestie Slobody.

Ovšem tam stál na nějaké straně, za krátký čas se objevil v Praze po boku Havla, a najednou ten přemet směrem k Mečiarovi...

Stoprocentně věřím tomu, že to Milan dělal z hluboké vnitřní pohnutky. Slyšel slova o viceprezidentovi, která občas vůči němu používal pan prezident Havel, a pak ho prostřednictvím svých poradců z celé řady rozhodnutí vytěsňoval. Měl názor i vedle Mečiara, a proto odešel do opozice, protože Mečiar ho zradil tím, že ho také neposlouchal... No a nakonec odešel z politiky úplně. Klidně tam mohl do konce života zůstat, ale neudělal to. Myslím, že byl z těch politiků, který kopal z přesvědčení, byla to v jeho životě epizoda, nikoli však nevýznamná, stálo ho to mnoho sil a jistě ho to i bavilo. Ale jsem přesvědčen, že se nezachoval nefér. Kňažko je prostě nejen báječnej herec, ale i báječnej člověk. Vždyť se jděte podívat na jeho Picassa do Ungeltu.

Však taky majitel Divadla Ungelt Milan Hein napsal: Tuhle inscenaci nebude dělat nikdo jiný než Cibulková, Kňažko a Svoboda…

Dlouho jsem před divadelní režií uhýbal, protože jsem s ní neměl zkušenosti. Oproti filmu tam nemáte žádnou oporu – v kameře, v tom, co si vyberete za výsek skutečnosti. Tady nemáte nic, jenom ty dva herce, které musíte jednak prostorově zaranžovat, jednak musíte tu scénu zaplnit. S Vilmou Cibulkovou to byl pro mě podobný zážitek jako s Janou Brejchovou. Také hraje úplně naplno, také hraje o život. Ta spolupráce, která trvala osm týdnů zkoušek, byla strhující. Bylo ohromné, jak to rostlo z toho začátku, kdy jsme se báli jeden druhého. Když jsem to nabídl Milanu Kňažkovi, řekl: Ano, s tebou samozřejmě. Pak přijel a my jsme šli na první čtenou zkoušku a on se tak opatrně zeptal: Ty už jsi dělal nějaké divadlo, že ano? Popravdě jsem odpověděl: Milane, nedělal. A v tu chvíli jsem spatřil hrůzu v jeho očích, protože si uvědomil ten risk. Vůbec nevěděl, jestli mám pro divadlo odhad.

Řada vašich filmů se zabývá otázkou viny a trestu. A když si člověk přečte úryvek z vašich pamětí uveřejněných na vašich webových stránkách, může si myslet, že jste mu nabídl klíč k odpovědi. Vstupovat do života se zradou kamarádů, to už člověka nějakým způsobem ovlivní…

Otázka viny a trestu je klíčová. Jsem blízek tomu, nazírat život existenciální filozofií. Celý život jsme trestáni konečností života. Protože víme, že život skončí, žijeme s velkým trestem. V tomto kontextu jsou ty další tresty, které přicházejí v podobě nelásky, zrady, druhotné. I když je člověk aktuálně velice silně prožívá. Jako kluk jsem silně vyhledával kamarádství s ostatními lidmi. Ne intelektuální, ale takové to kamarádství, že jsme pohromadě a že se máme rádi. A jak věk plyne, tato potřeba ubývá. Uvědomujete si, že každý z těch lidí žije svůj život, že každý z nich vás v určité chvíli opustí, že kamarádství nese jen do určité míry rizika, pak už pro něj začíná být nesnesitelné. Takové to kamarádství, jak se říkalo – na život a na smrt – téměř neexistuje. To je jeden z limitů. Druhý souvisí s dospíváním člověka. Asi dvakrát v životě jsem měl intenzivní zážitek, který mě naplnil skepsí v úsudek druhých lidí. Zdá se mi, že ti ostatní se mění v intervalu hodin, tak, že je nepoznáte. Potkáváte na ulici tisíce chameleonů, mohou mít vysoké školy, doktoráty... vzdělání nehraje roli. To jsou dvě velké zkušenosti, které mě utvrdily v tom, nevěřit v soudnost lidí. Mně to je hrozně líto, já bych třeba rád bral něčí názor jako hodnotové zrcadlo, je to úlevné jít se někoho zeptat: Hele, mám takové dilema, co mám dělat? Ale já nemám, koho bych se zeptal. Myslím, že to hodně předznamenává tu konečnou situaci, kdy člověk umírá sám. Kolem nejsou žádní přátelé, kteří by to s ním mohli prožít.

Vy jste zmínila jednu epizodu. Ale jak člověk stárne, epizody zapomíná. A kdybyste mi ji teď nepřipomněla, asi bych si ji nevybavil. Totéž když vás chce někdo propíchnout. Není to zase tak strhující zážitek. Když to přežijete, uzdravíte se poměrně rychle a dostanete se znovu do kondice, není to tak stresující. Ano, ty první týdny a měsíce máte trošku strach a říkáte si: Tak dobrá, pořídím si tu osmatřicítku a včas toho útočníka zastřelím. Ale že bych z toho měl nějaký existenciální zážitek, který by proměnil moje chápání, to bych neřekl.

Z vaší odpovědi trochu vyplývá i zdůvodnění, proč jste na počátku devadesátých let stanul v čele českých komunistů.

Já se vždycky řídím sám sebou, svým radiomajákem, který mi něco řekne. Mohl bych spočítat pohnutky, které mě v  roce 1990 vedly, že jsem kandidoval do Sněmovny. Já jsem ale také 19. listopadu zakládal v Činoherním klubu Občanské fórum! Mnohým se to zdá nepochopitelné, a já jim mohu těžko vysvětlit, že člověk musí dát na ten maják v sobě, který vás pohne k nějakým činům, třeba je to i vzdor vůči jiným, kteří nějakým způsobem reflektují dobu a nějakým způsobem se chovají. Já jsem se nenarodil včera. Kdyby tady ještě proběhly tři státní převraty a já se jich dožil, nebyl bych do nich čerstvě narozen. Vždycky bych s sebou nesl svoji vlastní historii. Je tedy otázka, jestli se člověk v té převratné době zachová zbaběle, schová se a bude čekat, až na něj vytáhnou, že třeba v nějaké straně byl, nebo řekne, ano, já jsem mnohé z toho i dnes. Na jedné straně jsem člověk – a vyplývá to z podstaty mého povolání i z mé vlastní povahy –, který má elitářské smýšlení, ale zároveň mám hluboký soucit s lidmi. Myslím si, že osud mnoha lidí je dost hrozný. Konzumerismus je jedna věc – to je hlad jenom po tom, brát. Ale když si vezmu, kolik lidí je postaveno před existenční nejistotu... a kolik lidí má nadbytek bezdůvodně, protože ho nemohou nikdy v životě účelně spotřebovat, vyvolává to ve mně nějakou citovou odezvu. Ale já necítím potřebu z toho vydávat nějaký počet, protože... co je komu do toho. Ptám já se lidí na jejich intimní zážitky, intimní rozhodnutí? Že je momentálně módní ptát se na nějaká politická rozhodnutí v minulosti, že masa akceptuje, že jsou lidé skandalizováni, no promiňte... Z toho jen zase vidíte, že názor lidí je bezcenný.

Vy jste se ovšem do politiky pustil s nadějí, že strana českých komunistů je reformovatelná. A velmi brzy jste zjistil, že není...

Problém spočívá v tom, že neexistuje alternativa k liberálnímu tržnímu systému. Nikdo ji dosud nevymyslel. Současní čeští komunisté nepřinášejí systémovou změnu, ovšem na druhé straně přicházejí s veteší, kterou by měli zahodit a od které by se měli distancovat. Vracejí se zpátky k Leninovi i k některým Marxovým stereotypům, není to produktivní, doba se úplně změnila. Nepokoušejí se nacházet systémovou změnu.

Je známo, že jste velkým příznivcem Václava Klause. Promiňte, ale vaše názory se mi zdají v rozporu se zjednodušeným předkládáním světa v podání pana prezidenta.

Já skutečně Václava Klause obdivuji od samého začátku, protože on má na rozdíl od jiných českých politiků vysokou míru vnitřní konzistence. A od samého počátku říkal lidem pravdu. Říkal jim, co přijde, oni tomu nevěřili, a nadšeně mu tleskali. Poprvé jsem pocítil obrovský respekt k Václavu Klausovi na předvolebním mítinku na Kladně v roce 1992. Tam vystoupil nějaký kovák a horlil: Ti komunisté naši dřinu dostatečně nehodnotili, ale teď, za svobodných poměrů, budeme my valcíři náležitě ohodnoceni. Následoval potlesk celého sálu. Václav Klaus odpověděl: Ono je to jinak, vážený pane. Bude-li poptávka po mnoha valcířích a bude-li jich málo, budete mít ohromnou cenu na trhu práce. Ale nebude-li poptávka, budete se muset rekvalifikovat. Tehdy ve mně vzbudil ohromný respekt.

A druhý okamžik – jednání v Kroměříži o budoucnosti republiky. Myslel jsem si, že tam hovoří lidé, kteří uvažují racionálně a věcně. Bohužel tomu tak nebylo. Až Václav Klaus ztratil trpělivost a řekl: Přineste tabuli a říkejte, jak si to představujete – pravomoce, kompetence a tak dál. Tehdy jsem si znovu uvědomil, jaký je konzistentní člověk. A devadesátý sedmý rok – Sarajevo – to znamenalo úplnou vlnu citových sympatií pro Václava Klause. Ta zrada, ta zbabělost, ten substrát české povahy, mi připomnělo Hilsnerovu aféru z počátku století. Lidé, kteří neměli právo mu intelektuálně ani uvázat tkaničky na botách, na něj uspořádali štvanici. Lidi, o kterých on se svou loajální povahou a se svou noblesou nikdy neřekl nic špatného, ani před tím, ani potom. Klause vidím jako zoufalý boj politika s malostí, hloupostí, zbabělostí a kariérismem lidí, kteří mu nesahají ani po kotníky.

Měl jsem to štěstí, že jsem poznal Václava Klause zblízka, je to múzický člověk, ne suchar, jak si lidé myslí, je to citlivý člověk, umí prožít literaturu, filmy. Klaus je jediný politik, kterého si vážím.

Jeden rozhovor s Otakarem Vávrou končí slovy: „Sedím tu v Louvru a chtěl bych natočit ten film.“ Vy nesedíte, nečekáte, ale váš vysněný svatý Vojtěch se odkládá na neurčito…

Člověk má víc projektů, o kterých si myslí, že by je dokázal udělat. Víte, někteří režiséři říkají, že film je způsob jejich života. Já jsem žil bez filmu deset let a zjistil jsem, že to člověk přežije. Prostě si najdete něco jiného. Důležitý je život sám, Vždycky si říkám, dneska je to bezvadný, zase ten den zdravotně přežiju, a musím ještě přidat plyn a vzít si z toho dneška ještě nějaký zážitek. Letos jsem udělal zkušenost s filmováním v zahraničí, točil jsem v Thajsku třídílný televizní film podle Josefa Klímy. Zkusil jsem to a řekl jsem si: A hele, jde to. Musíte všechno brát jako výzvu. Točit naplno, milovat naplno. A pak ty filmy nejsou to nejpodstatnější. Je důležité, když to člověk dělá, ale když netočíte, chybí vám to jen maličko. Můžu psát, když chci, hodně cestuji, za posledních deset let jsem viděl věci, o kterých jsem nikdy nesnil, že je na vlastní oči uvidím. Navštívil jsem všechny obrazárny v Evropě, viděl jsem inscenaci Aidy ve Veroně. To jsou zážitky, po kterých si říkám, je mě víc. Jsem pro to hodně žít, bez podpory drog a alkoholu, dnes už i bez kouření, a to ostatní buď přijde, nebo nepřijde. Víte, ty snové projekty mají jedno velké riziko, že se vám nakonec třeba nepovedou. A ten sen je potom prohraný a bolí to.

ALENA SOJKOVÁ

Foto Jarka Šnajberková