číslo 30 / 2007

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

Babiččina střízlivost a Gorova pravda

„Jen to pěkně dojez!“ poroučela babička, když jsem vzdychala nad talířem, „v Africe černouškové hladovějí,“ dodávala nemilosrdně. Krutě podvyživení černošští vrstevníci, na obrázcích v novinách vždy s mouchami v obličeji, mě zahanbovali, nastavovali mé rozcapenosti vyčítavé zrcadlo. Ach jo, tyhle babičky s jejich pírky letícími přes plot, za nimiž se má skákat, nenáročné ženské s jejich věčným přešíváním, spravováním, lívanci se skořicí a všemožnou šetrností nás pro rozmařilý blahobytný kapitalismus dobře nevychovaly! Nadělaly z nás otravné vyznavače skromnosti a hospodárnosti, kteří plýtvání považují za málem morální vadu.

Přitom se prý má co nejvíce vyrábět, nakupovat a věci zase honem vyhazovat, aby se náš svět udržel a jelo se pořád dál močálem černým. Samozřejmě, vždycky se najdou škarohlídi, kteří vám chtějí zkazit radost z hojnosti a celkem pohodlného života. V televizi vám klidně ukazují zplanýrované krajiny, zničené mořské dno a mrtvé korálové útesy, masové vybíjení všelijakých zvířátek, kácení pralesů, které jsou prý plícemi Země, otrávené řeky a do toho tornáda, hurikány, povodně, tající ledovce, první zatopené ostrovy a jinde zas expandující pouště. Protože obrázky, filmy, fakta, grafy a věda jsou argumentačně silné, zvedají se hlasy lidí, kteří by si s mou babičkou rozuměli a vysvětlují, co lidstvo dělá blbě a jak se snad ještě zachránit před dobou, kdy všechno zničíme, prošustrujeme a budeme na tom všichni jako ti chudáci černoušci, které jsem viděla za nedojedeným obědem v dávném dětství.

Jsou tací, kteří tvrdí, že člověk v tom nemá prsty, kdepak, zasahují tu spíš kosmické vlivy a vůbec si klima hraje bez ohledu na nás ty své odvěké hry, takže se přece ksakru nenecháme omezovat v plenění, okázalém plýtvání, no prostě v růstu naší prosperity a pohodlí, která je jaksi na předešlém závislá. Pár joudů dokonce tvrdí, že ti, co nás varují – strkají nám pod nos protivná fakta a chtějí, abychom se chovali k životu na Zemi a ke křehké atmosféře citlivě – nás hodlají přímo totalitně omezovat a jdou po krku naší svobodě. Poslové špatných zpráv nebývali nikdy vítáni a leccos se jim přišilo.

Babička už šestnáct let záplatuje v nebi andělům řízy nebo podráží v pekle čertí kopyta. Kdyby žila, vystřihla by si z novin portrét svého spřízněnce, viceprezidenta Ala Gorea, obrázek by si podlepila, zarámovala a pověsila nad starý gauč vedle poličky s letitým rádiem. Ukazovala by si a pozorně četla v jeho knížce Nepříjemná pravda, která je bohatě vybavená přesvědčivými obrázky a grafy a je napsaná tak, aby ji pochopily i rozumné babičky a bystré děti. Tak dobře – odpovídám v duchu „obráncům naší svobody“ – i kdyby plýtvání a ničení řízené především komerčními společnostmi nemělo na globální změnu klimatu a ubývání druhů vliv, je stupidní, hrabivé a cynické. Při studiu historie lze vystopovat, že nejvíc rozmařilé, lehkomyslné, poživačné a okázale plýtvající bývaly různé kultury těsně před svým zánikem. A taková zajímavá drobnost, většinou s sebou vzaly do pekel i lesy na svém území.

Al Gore se v úvodu své knížky domnívá: „Koneckonců nejde o vědeckou diskusi nebo o politický dialog. Jde o to, jací jsme jako lidské bytosti.“ Ty dvě věty nastartovaly mou pohotovou skepsi, se kterou se ovšem přetlačuje potřeba naděje a pud sebezáchovy.