číslo 30 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Všechno už je hotovo

Znáte tu americkou prosbu k Pánu Bohu, aby nám dal vůli neřešit věci, které nemůžeme ovlivnit, odvahu pouštět se do věcí, které můžeme ovlivnit a rozum, abychom ty dvě položky od sebe rozeznali. Tato modlitba, která má v Americe obrovský úspěch, jak je vidět ze síly americké společnosti a ze spokojenosti jejích občanů, je u nás zcela nepoužitelná, protože my nemůžeme ovlivnit naprosto nic.

Doufám, že teď na mě někdo nevytáhne možnosti občanské společnosti, nebo fakt, že si můžeme rozhodnout o tom, zda si vydláždit chodník. To by bylo příliš dětinské. Každý ví, že jestli v něčem naše společnost vyniká, pak je to v tom, jak dokáže ignorovat podstatné věci a jak se umí zabývat celé týdny a měsíce hloupostmi. To by nebylo nic zvláštního, kdyby se to netýkalo bez výjimky všech vrstev národa a všech úrovní občanského života od prostého člověka přes vládu a parlament, média a inteligenci až k prezidentovi republiky. Co nás vlastně vede k tomu, že stále jen tlacháme o ničem, důležitým věcem se vyhýbáme, natož abychom je jakkoliv ovlivňovali? Proč nerozhodujeme o zásadních věcech? Já vám to řeknu: protože je už dávno všechno rozhodnuto.

Jeden známý vědec píše, jak šel se svou malou dcerkou kolem rozestavěné budovy a dítě se ho zeptalo: „Tatínku, to ještě pořád nejsou všechny domy postavené?“ Tato šťastná holčička postřehla to nejdůležitější, co drží lidskou společnost na nohou. Směřování k důležitému cíli, budování, smysl. U nás je už všechno hotovo. (Aby snad někdo špatně nepochopil: vidím dobře, že si staví lidský hmyz další a další satelity a podnikatelský hmyz nekonečné řady skleněných kanceláří. Je to ale jen další argument, proč hledat opravdový smysl ve skutečném budování společnosti.)

Všechno je rozhodnuto a všechno je hotovo. Tím bychom snad mohli částečně omluvit neschopnost naší politické reprezentace, starost poslanců, senátorů a ministrů o vlastní koryta, kdybychom... je uměli zbavit povinnosti přemýšlet o věcech veřejných. Kdyby jen chvíli přemýšleli, museli by přece už dávno přijít na to, že všechno zásadní je rozhodnuto a oni jenom plní úkoly, do kterých už nemají co mluvit.

Nejde tedy jen o to, že jsme bezmocní jako občané, kteří nemají možnost cokoliv ovlivnit (jak vyplývá ze zoufalství a rezignace jednotlivců a z reakcí novinářů, zabývajících se různými „kauzami“), bezmocnost zahrnuje i politiky, intelektuály, bezmocní jsou i ti, kteří o tom neví.

Kde to všechno začalo, kdy bylo takzvaně „rozhodnuto“? Někdo by si mohl myslet, že je to jasné - v roce 1989, v sametové revoluci. Tehdy nastal určitý zlom, kterého jsme se zúčastnili. My jsme rozhodli, co bude dál.

Dovolte, abych řekl: omyl! Už tehdy bylo rozhodnuto, už tenkrát bylo všechno hotovo. Davy, které cinkaly klíči, si ještě myslely, že něco ovlivňují. Ale jak z dalšího vývoje vyplynulo, jen naplňovaly předepsaný scénář. Podle tohoto scénáře se položily režimy nejdřív v jiných zemích a pak i u nás.

Je pozoruhodné, že se nikdo nechce vracet k tomu, kdy a kdo o nás rozhodl. Mohlo by být totiž zpochybněno, že jsme si svou svobodu sami vybojovali. K čemu je nám ale naše svoboda, když je všechno hotovo? Máme jenom dolaďovat drobnosti, které ještě ve společnosti volného trhu a bezbřehého liberalismu skřípou a – mlčet.

Myslím, že je hodně věcí, o kterých bychom měli mluvit. Někdo nám pořád vymlouvá, abychom se k tomu už nevraceli. Vždyť je to hotové. Proběhla sametová revoluce, začal nový režim. Hotovo. Rozdělil se majetek státu mezi dnešní zbohatlíky. Hotovo. I stát se rozdělil. Hotovo. Prodali jsme průmysl, banky, vodu, energii soukromníkům. Hotovo. Proč do toho šťourat? Všechny otázky jsou zodpovězeny.

Uvidíme, jestli se s tím spokojí další generace. Ptal jsem se svého táty, jak to bylo v době nacismu, proč se nerozhodl jinak. Odpověděl mi: Mlč! Nerozumíš tomu. Tak mluvil v televizním dokumentu, nedávno odvysílaném, jeden z příslušníků skupiny mladých německých teroristů. Ta odpověď jim nestačila.

Prosím vás, já nechci strašit. Ale co kdyby někdo přišel s tím, že cíle sametové revoluce byly jiné a nebylo jich dosaženo? Nebyl by to důvod k druhé sametové revoluci? Je to nádherná představa. Druhá sametová revoluce! Sejdeme se zase všichni na Letné.

Co vlastně chceme? Vzpomínáte si ještě? V prvé řadě zařídit, aby někteří lidé neměli výhody a výsady na úkor ostatních! Dále: Ti, co něco rozkradli, aby to vrátili! Moc v úřadech aby měli jen ti, co si to zaslouží poctivým, skromným životem a dobrým příkladem. Podniky ať řídí chytří, zkušení a vzdělaní, ne amatéři, kteří se sami dosadili na vedoucí místa. Gangsteři a zloději aby byli potrestáni. Soudci aby soudili čestně a zodpovědně. Všude aby měli přednost slušní lidé. A tak dále.

Jelikož těchto cílů sametové revoluce nebylo dosaženo, je třeba začít znovu. Nejde o nic jiného než o znovuuspořádání společnosti. Nebo snad někdo nesouhlasí s tím, co mělo být uskutečněno po roce 1989?

Jak se to stalo, že jsme se rozešli s tím, co bylo naším úmyslem? Už osmnáct let probíhá proces, který neovlivňujeme. V jeho vleku jsou strany, orgány i instituce, slouží mu všichni politici bez výjimky. Nějak jsme si toho nevšimli, co se s námi děje. Jako v pohádce o Šípkové Růžence, všichni tu usnuli. Jen občas se někdo probudí a zvedne hlavu. Všimne si, že jsme zase prodali kus království, zbavili jsme se zdrojů energie, vody, dohledu nad obchodními stezkami. Král, který by něco takového udělal, by musel být prohlášen za blázna. Neprošlo by mu to. Leda by se chtěl vymluvit: Nedá se s tím už nic dělat! Všechno je hotovo!