číslo 31 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Mezi veterány a kráčejícími vozidly

Stará auta jsou ztělesněním ruční práce tehdejších „umělců“, tedy mistrů řemesla. Ing. Jiří First z Ústavu dopravní techniky Dopravní fakulty ČVUT se stal milovníkem veteránů už ve chvílích, kdy ho otec vozil Tatrou 57B na výlety. S bratrem si pak jako studenti pořídili za patnáct set korun automobil Praga Alfa, v té době už přes 30 let starý. Přestože nakonec skončil ve šrotu, užili si s ním řadu dobrodružství, získali zkušenosti a dnes má Jiří First celou sbírku veteránů. Ve své profesi se naopak zabývá vývojem moderních motorových dopravních prostředků. O svém hobby i o své práci vyprávěl nedávno v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 – Praha.

Na která auta ze své sbírky veteránů jste nejvíc pyšný?
Soustředil jsem se hodně na francouzské automobily značky Amilcar, které u nás málokdo zná, protože tato firma existovala jen v desetiletí mezi roky 1922 až 1932. Ovšem podařilo se jí vyrobit nádherný závodní automobil: kompresorový šestiválec, 2 OHC, který ve třídě 1100 m3 drží dodnes rychlostní rekord. Ovšem jen díky tomu, že se tato třída přestala jezdit. Amilcary mám čtyři, ale stydím se, v jakém jsou stavu, protože čekají na renovaci, ke které se stále nemůžu dostat.

S automobilem Amilcar jste se dostal do Británie v době, kdy cesty do zahraničí nebyly běžné. Kdo vás pozval?
V roce 1967 jsem se svými bratry dostal pozvánku na okruh v Goodwoodu, protože jsme vlastnili osmiválcový Amilcar, který byl tehdy jedním ze čtyř známých zachovaných na celém světě. Dnes už víme, že jich je pět. Jeden kus vlastnil Angličan, kterému chyběla podstatná součást. My jsme mu ji poskytli, protože jsme ji měli dvojmo a on nás za to pozval do Británie, kam jsme s Amilcarem dojeli po vlastní ose a zúčastnili se závodů. I když jsme skončili předposlední, byl to pro nás obrovský zážitek!

Jakou rychlostí jezdí takový automobil z roku 1930?
Asi 140 km za hodinu! Menší kubatury a starší auta jezdila kolem 60km/h, ale tento Amilcar měl už moderní OHC rozvod, tedy vačkovou hřídel v hlavě, osmiválec, obsah 2,2 litrů a jezdil tedy celkem pěkně. My jsme ho celý sami renovovali, ovšem neměli jsme dostatečnou zkušenost a některé partie jsme tedy neudělali správně. Cestou nás pak potkalo několik docela závažných poruch, například jsme vylámali zuby v diferenciálu, které jsme ve Francii sami navařovali za němého úžasu odborníků. Ti by je totiž vyráběli velmi složitě, pracně a draze… My jsme ale museli improvizovat.

Kromě Amilcarů vlastníte ještě další veterány.
Mám několik automobilů značky Praga, taky nákladní vůz Škoda z roku 1928 a velmi zajímavý automobil Fiat 509. Mám i několik motocyklů značky Jawa, Praga, Harley Davidson, Wanderer… Všechny tyto stroje byly vyrobeny do druhé světové války, převážná většina je z období mezi roky 1920 a 1930. Jsou téměř kompletní, ale zatím bohužel nejsou všechny pojízdné.

Dlouhá léta jste pracoval ve Výzkumném ústavu motorových vozidel v oddělení zkoušek a vývoje motocyklů. Jak jste vnímal náš motocyklový průmysl za minulého režimu?
Tehdy bylo úplně jiné pojetí průmyslu: samozřejmě se usilovalo o to, aby se naše výrobky prodaly, ale vše se dělalo tzv. plánovaným hospodářstvím, čili příliš se nedbalo o konkurenceschopnost. Motocykly se prodávaly ve stotisícové sérii do tehdejšího Sovětského svazu, který nestál o zlepšení, což hodně ovlivnilo vývoj motocyklů, a tak jsme v roce 1989 najednou zjistili, že naše motocykly nemohou konkurovat japonským strojům. Na druhou stranu jsme měli výborné stroje v motocyklovém sportu. Naše motocykly zaznamenaly úspěch jako mistři světa ve většině disciplín: mnohonásobně v ploché dráze, úspěšné byly terénní motocykly i motocykly v šestidenních soutěžích. V silničních závodech, tedy v královské disciplíně, jsme nebyli na vrcholu, ale mnohdy jsme dýchali na záda vrcholovým značkám!

To byl tedy obrovský paradox…
Byl to nenormální stav. Když si někdo v cizině koupil náš motocykl na základě reklamy ze sportu, po nějakém čase se cítil být oklamán.

V Ústavu dopravní techniky na ČVUT se zabýváte moderními dopravními prostředky, zkoumáte jejich bezpečnost, ekologii a ekonomiku. Co konkrétně vás zajímá u bezpečnosti?
Naším prvořadým úkolem je naučit studenty, jaký je rozdíl mezi pojmy aktivní a pasivní bezpečnost a seznámit je s prvky, které bezpečnost ovlivňují. Ale nezůstáváme jen u teorie, provádíme také experimenty. Protože katedru vede prof. Kovanda, který má dobré znalosti v oboru pasivní bezpečnosti, provádíme crash testy vozidel, které mají za úkol prokázat některé jevy a rozšířit znalosti v oboru. Simulujeme dopravní nehodu a sledujeme zejména zrychlení v těle osoby, tedy figuríny, která prodělala kolizi.

Orientujete se ve svém zkoumání i na motocykly?
Ano, poměrně dobře je v celém světě vypracována bezpečnost osobních automobilů, ale jiné dopravní prostředky – jako třeba právě motocykly nebo některé druhy nákladních vozidel a nakonec i jízdní kola – jsou daleko méně chráněny. Děláme tedy crash testy motocyklů a myslím, že jsme jednou z mála institucí v Evropě, která umí tento děj vyvolat. Zkoumáme deformační zóny motocyklu, trajektorii jezdce po nárazu apod. Myslíme si, že bychom mohli bezpečnost ovlivnit jednak airbagem, ale také tvarem posazu na motocyklu: když jezdec na motocyklu vlastně leží, je prvním kontaktním místem jeho hlava, zatímco u typu motocyklu, kde sedí v záklonu, vykoná po nárazu nejdřív docela velký pohyb, jakýsi kotoul a následky nehody mohou být mírnější. To ovšem musíme ještě prokázat.

Zabýváte se i ekologií, tedy nejen populárními alternativními palivy, ale také pohony. Co to znamená?
Za standardní můžeme definovat pohon, kdy jsou vozidla umístěna na kolech, která se odvalují po rovné vozovce. Řada vynálezců však zkoumá i alternativy k tomuto způsobu, a tak byla vyvinuta například kráčející vozidla (v Technickém muzeu je rotoped Ing. Mackerleho), ale existují i pohony bezkontaktního typu, na vzduchovém polštáři, tzv. vznášedla. A pak se samozřejmě zkoumají i různé rekuperace energií, setrvačníkové a pružinové pohony a tak dále. Zkrátka dopravní technika zahrnuje mnohé zajímavé obory, ve kterých najde uplatnění celá řada lidí.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto archiv