číslo 31 / 2007

Pořiďte si

Záslužný čin – pokus o nemožné

Sympatické brněnské nakladatelství Větrné mlýny přišlo nedávno s činem vskutku velmi záslužným. Využilo současného obnoveného zájmu o ruskou literaturu a ve skromně, ale velmi pěkně graficky vypraveném sborníku s poněkud anonymním názvem Antologie ruských povídek představilo tři desítky autorů moderních malých próz. Pravda někteří z nich jsou známí koryfejové ruské moderní prózy, které u nás už léta vydáváme (Pelevin, Sorokin), ale mnohem podstatnější jsou pro nás jména, která jsme zaslechli teprve nedávno nebo je slyšíme vůbec poprvé – Abuzjarov, Iličevskij, Děněžkinová, Churgin, Stogoff.

Ještě podstatnější ovšem je, že podle jednoho z pořadatelů tohoto sborníku, Leonida Bolšuchina, přináší prakticky celá třicítka moderních ruských prozaiků (jedním z formálních požadavků editorů bylo, aby se do sborníku dostali jen autoři narození po roce 1950) o dost jiný pohled na svět, než na jaký jsme u próz ruské provenience posledních dvou staletí byli zvyklí. Ve většině případů už tu nenajdeme dříve tolik frekventované ideologické, politické či moralistní apely (způsobované především známým faktem, že literatura oněch dvou staletí do značné míry suplovala normální demokratický společenský a politický život), ale spíš pokusy o netradiční postupy a formální výboje, které zejména sovětský přísně reglementovaný a sešněrovaný život neumožňoval.

Leonid Bolšuchin ve své zajímavé předmluvě upozornil, že „stará ruská literatura“ se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století během pár let společně se Sovětským svazem úplně zhroutila a na jejích troskách pak vyrašila dosti nepřehledná džungle jmen, autorských letor a nevšedních intelektuálních výbojů, které se zatím dost dobře třídit, a tím spíš kategorizovat ani nedají. Antologie, kterou dal dohromady společně s brněnskou rusistkou Lucií Benešovou, je tedy vlastně pokusem o nemožné. Což se mi na ní opravdu líbí.

Bolšuchin k tomu ostatně říká: „Najít v současné ruské literatuře nějaký obecný rys není jednoduché, stejně jako není prosté odpovědět na to, které dílo je umělecky hodnotné a které naopak za několik let už nebude aktuální. Dnešní ruská literatura připomíná moře vzniklé na místě staré přehradní nádrže, jejíž stavidla nevydržela strašlivý nápor a obrovitá masa vody rozlitá až k obzoru učinila ze starých majáků nepotřebné předměty.“ (Ostatně Viktor Jerofejev, významný editor a spisovatel, už na počátku 90. let právě tuto generaci autorů označoval za „rojnici, která napalmem ničí a vypaluje vše za sebou i před sebou“.)

Pevně doufejme, že do nové Antologie ruských povídek nahlédnou i literární dramaturgové Českého rozhlasu. Inspirace je v ní věru dost a dost.

LIBOR DVOŘÁK