číslo 31 / 2007

Titulní reportáž

Zvukové paměti (zapomenutých) hrdinů

Na kus řeči s generálem Sedláčkem

Sedím v tramvaji a jedu do Českého rozhlasu, přitom poslouchám vzpomínky Tomáše Sedláčka nahrané před čtyřmi lety. Za týden za ním jedu znovu do ladovských Hrusic, kam se odstěhoval, když mu zemřela jeho žena. O úplně slepého devětaosmdesátiletého generála se stará jeho dcera z druhého manželství. Jestli má vzniknout zajímavý dokument z cyklu Příběhy 20. století, potřebuji znát některé epizody ze života generála do naprostých detailů, vidět vyšetřovací svazky StB a všechno probrat s odborníky. První nahrávka z roku 2003 je asi dvouhodinová. Ta, kterou za několik dní pořídím, bude mít skoro trojnásobnou délku.

V redakci telefonuji historikům z Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Petru Kourovi a Tomáši Bursíkovi, jestli by se mnou nechtěli generála navštívit. Nadšeně souhlasí.

Prožít život jako hrdina

Tomáš Sedláček je legenda. Jako československý důstojník utekl na začátku druhé světové války do Anglie, prodělal speciální výsadkářské kurzy, později byl odvelen na východní frontu, kde se stal jedním z velitelů 2. paradesantní brigády. Bojoval na Dukle, v průběhu Slovenského národního povstání byl obklíčen německými jednotkami v Nízkých Tatrách – přežil jen zázrakem. Po válce byl chvíli profesorem bojové zdatnosti na Vysoké škole válečné v Hranicích, pak učil v Praze. 21. února 1951 byl zatčen agenty komunistického Obranného zpravodajství, následovalo mučení v pověstném loretánském Domečku. Nakonec byl křivě obviněn ze spiknutí a odsouzen na doživotí. Vězněn byl v lágrech ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn, později rehabilitován. V době normalizace pracoval jako stavební dělník, později jako asistent-projektant, po roce 1989 se stal předsedou obnovené Československé obce legionářské.

Když kolem vás umírají lidé

Tomáš Sedláček je pozoruhodně vitální. Je ochoten nám věnovat skoro celý den. Po třech hodinách natáčení navrhujeme pauzu. Generál rozpačitě souhlasí, protože jsme ho přerušili právě ve chvíli, když je ve vzpomínkách v jedné z nejstrašnějších bitev všech dob – na Dukle:

Poprvé jsem se na frontu dostal s autem, které vezlo střelivo. S tím byl obrovský problém. Kluci nesli do bitvy pochopitelně jen to co unesli, měli flintu nebo samopal a příslušnou zásobu střeliva. Když tam v kopcích útočili, hned to vypráskali. Takže co teď! Byl vydán rozkaz, aby se stáhli, ale to je vždycky nebezpečné. Na velitelství byl Standa Uchytil, který byl se mnou v Anglii a kterého jsem dobře znal už ze Sokola. Když jsem za ním přijel tím nákladním autem se střelive, jeho bojový úsek byl prázdný, zůstal tam sám se svým úzkým štábem a několika vojáky. Celé roty se stahovaly trošku víc, než měly. Místo toho, aby se někde zastavily, pokračovaly trochu dál. Já byl v situaci, kdy se jednotky musely dostat aspoň do výchozího postavení, vzpomíná na zoufalou situaci na Dukle Tomáš Sedláček.

Historik Jiří Plachý, který v těchto týdnech dopisuje generálovy paměti a se kterým jsem natáčel následující den, k vyprávění generála dodává: Tomáš Sedláček se zúčastnil například útoku 1. praporu na Duklu, kdy jednotky útočily zespodu čelně proti kopci. Přešly z pěší formace do útoku z chodu, to znamená, že útočily asi po stokilometrovém pochodu rovnou do prudkého kopce. Útok se změnil ve velký masakr. Tomáš Sedláček viděl po čtyřech letech výcviku v Anglii, jak kolem něj umírají lidé. Tato epizoda je také, myslím, jedním z vrcholných okamžiků jeho připravovaných pamětí.

Oči Martina Udržálka

Jednotka Tomáše Sedláčka je z Dukly stažena. Letí do slovenských hor na pomoc povstání. Když výsadkáři se štěstím přistanou na jediném provozuschopném letišti Tri duby, je jasné, že je pozdě. Krvavé bitvy ustupujících slovenských, sovětských a českých jednotek se vedou podél Hronu směrem na Brezno, na Zvolen. Jednotky nemají skoro nic, chybí dodávky jídla, střeliva, posil. Kde je Rudá armáda? Proč postupuje tak pomalu? Kde jsou generálské sliby o vojenské pomoci? Zbytek druhé paradesantní brigády československé armády, celkem něco přes čtyři sta mužů, mezi nimiž je i Tomáš Sedláček, utíká před wehrmachtem přes hory na východ údolím Nízkých Tater na Donovaly a na Chabenec.

Historik Jiří Plachý upřesňuje: Tam už byl nasněžený asi metr sněhu, měli prošlapanou jen úzkou cestu a museli několikrát měnit směr, pochodovat do kopce a z kopce, takže tam řada lidí pomrzla nebo se zranila a nemohli postupovat dál. Tito lidé byli odsouzeni k smrti. Mimochodem to byl ten pochod, který nepřežil poslanec Šverma.

Když Tomáš Sedláček vzpomíná své přátele, kteří ve slovenských horách zahynuli, vybavuje si pohled na zraněného Martina Udržálka:

To byl moravský Slovák, stokilový chlap, velitel roty. Válčil někde na těch severních svazích Nízkých Tater a při nějaké přestřelce mu prostřelili patu. Jeho vojáci mu udělali nosítka a tahali ho. Standa Uchytil, velitel praporu, mi říkal, že museli ty kluky mlátit klackem, aby ho tam někde nenechali. Stokilového chlapa tahat někde ve sněhu do kopců, to není žádná sranda. Teď jsme se měli vydat na pochod přes Tatry po Chabenci. Martina jsme přišněrovali na koně, který šel vpředu. Jenomže jakmile se ten kůň dostal do svahu, Martin spadnul. Tak mu vojáci dali na zem deku, pláštěnku a pistoli a nechali ho tam. Představte si, celý ten štrůdl mašíroval kolem něj. Nedalo se mu pomoci, tahat ho sebou nešlo! Když jsem ho tam viděl ležet, nedokázal jsem jít kolem něj, dívat se mu do očí, tak jsem to obešel hlubokým sněhem kolem něj. Nemohl jsem pro něj nic udělat, mojí povinností bylo jít dál. Zajímavé je to, že to s ním dobře dopadlo. Zůstal s ním poslanec Hárus, to byl starší chlapík, už nemohl pochod vydržet, prostě nešel dál... A pak je oba dopravili nevím kam, snad do Banské Bystrice do špitálu, prostě Martin to přežil, vzpomíná na pochod přes Nízké Tatry Tomáš Sedláček. 

Máte u sebe nějakou zbraň?

Dne 21. února 1951 seděl major Tomáš Sedláček doma u oběda, když zazvonil telefon a hlásil se někdo z generálního štábu, že s ním prý jede na služební cestu a že ho vyzvedne. Asi za hodinu před domem Sedláčkových zaparkoval tatraplán.

Vlezl jsem do auta, samozřejmě jsem byl v uniformě. Vzadu seděl nějaký podplukovník, vpředu šofér a vedle něj nějaký podporučík. Oficíři se mi představili, podali jsme si ruce. Tatraplán se rozjel. Jeden z nich se zeptal: Máte nějakou zbraň? Samozřejmě že nemám, odpověděl jsem. Tak se chyťte špagátu tady za sedadlem řidiče, oznámil mi. To už bylo jasný, tak jsem se chytl. Jeli jsme na Prašný most a místo doleva na Kulaťák ke generálnímu štábu jsme to vzali doprava na Hradčany k Domečku, vzpomíná na své zatčení Tomáš Sedláček. „Domeček“ – to byla nejhorší vyšetřovna Státní Bezpečnosti a OBZ (pozdější vojenská kontrarozvědka) v Praze v padesátých letech minulého století, jen pár metrů od pražské Lorety. Vězňové, kteří mučení přežili, vzpomínají, že při mlácení slyšeli cinkané žalmy slavné zvonkohry kostela Narození Páně. Jak příznačné... Důstojníka z války, majora Tomáše Sedláčka si vzali „do parády“ dva vyšetřovatelé OBZ. Vězně spoutali do okovů, fackovali, bili pendrekem. Na jednoho – Jaroslava Řičicu – si generál vzpomíná.

Prostě jsem plnil rozkazy...

Kdo hledá, najde. Jaroslav Řičica žije v jednom pražském domově s pečovatelskou službou, je mu třiaosmdesát let a trpí – podle svých slov – ztrátou paměti. Jak se ukázalo, nikoli úplnou. Aby si vzpomněl, je třeba klást otázky postupně, i když se chcete zeptat na jediné: Proč jste mlátil Tomáše Sedláčka, o co vám šlo?

Dobrý den. Jak se jmenujete?
Jaroslav Řičica.

Dokázal byste vyprávět něco ze svého života, nějakou historku?
Ne, nic si nevybavuji. Já tady chodím na kurz paměti.

Čím jste vlastně ve svém životě byl?
No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě.

Co jste v armádě dělal?
No, to vám říkat nebudu.

Proč ne?
Podepsal jsem to kdysi, tak je to tajné.

Doteď je to tajné?
Já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho nic nepamatuji.

Aspoň u jaké zbraně, posádky jste sloužil?
V administrativě. V Banské Bystrici a Praze.

V Praze – kde přesně?
Na ministerstvu národní obrany.

To bylo v Dejvicích nebo kde?
V Dejvicích.

To je generální štáb?
Ale prosím vás, já vám nic říkat nebudu.

Mohu ještě jednu otázku? Tomáš Sedláček, říká vám to jméno něco?
Vím.

Kdo to byl?
Voják. Nebudu vám nic říkat.

On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval.
To si nepamatuji, ale tehdy jsem nebyl vyšetřovatel.

On o vás říká, že jste ho dokonce mlátil?
To je blbost... Já si potřebuji sednout.

Co si o tom dneska myslíte, že političtí vězni vzpomínají na věci, které ...
Co zažili, to vypráví.

Je to tedy pravda?
Já už nevím, nepamatuji si. Vždyť je to šedesát roků, prosím vás! Já jsem nastoupil do armády a byl jsem zařazen tam k tomu oddělení. Tam jsem měl být na stáži. Tak jsem tam byl na stáži. Pak jsem odešel do Banské Bystrice.

Co jste říkal té stáži v Domečku? Vy jste totiž jeden z posledních žijících svědků...
Ale já jsem nebyl v tom Domečku. Nevím, jaké to bylo v Domečku. Já vím, že se tomu tak začalo říkat – Domeček. Já neměl v Domečku kanceláře. Ze začátku jsme byli tam, kde byl vyšší vojenský prokurátor. Pak jsem přešel do Banské Bystrice, to se už jmenovalo VKR.

Vojenská kontrarozvědka?!
Ano.

A co jste tam dělal?
Tam už jsem byl vyšetřovatel.

A jaké zločiny jste vyšetřoval?
Zločiny, zběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a poslední dobou, asi deset roků, jsem dělal referenta pro vnitřní utajení. Podle těch směrnic jsem schvaloval, co je tajné, přísně tajné a podobně.

Tomáš Sedláček vyprávěl, že měl vlastně velké štěstí, že dostal vás, protože jste ho jednak tolik nemlátil a...
Já jsem ho vůbec nemlátil. To si vymýšlí. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal, já jsem se tam více méně díval, učil psát na stroji.

Co jste zapisoval?
Co Sedláček diktoval, to jsem napsal.

A co tedy Tomáš Sedláček spáchal?
Já nevím, nevím, za co byl žalovaný.

Podle vzpomínek politických vězňů z padesátých let docházelo na nich často k fyzickému i psychickému násilí...
Podívejte se, to jsem se všechno dozvěděl dokonce pravděpodobně až po roce 1989.

Byla to podle vás doba totality?
Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze... 

Tolik výpověď bývalého komunistického vyšetřovatele vojenské kontrarozvědky Jaroslava Řičici, kterého donedávna vyšetřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že se na Řičicu vztahuje amnestie už z roku 1960. 

Svoboda – ale co teď s ní?

Tomáš Sedláček nám vyprávěl skoro šest hodin: o kriminálech, o svých spoluvězních, o pocitech, když se s vámi po osmi letech rozejde žena, na kterou v lágrech myslíte každou vteřinu. Vzpomínal i na své propuštění:

Odvezli nás na nádraží, koupili jsme si lístky a dojeli jsme celá parta na Wilsoňák v Praze. Tam jsme se rozloučili, jenže jsme se nedokázali do té svobody pustit. Neznali jsme peníze. Neznali jsme, jak to chodí s těmi tramvajemi, která kam jezdí. Tak jsme se tam motali snad hodinu...

Dokumenty z cyklu Příběhy 20. století mají na rozdíl od ostatních pamětnických pořadů Českého rozhlasu jednu obrovskou výhodu. Čerpají ze sbírky budované skoro sedm let. Jeden příběh lze ilustrovat podobnými osudy, a tak dokumentárně zpracovávat metody, formy a fenomény totalitních režimů 20. století.

MIKULÁŠ KROUPA

Dvoudílný dokument o osudech generála Tomáše Sedláčka si můžete v repríze poslechnout v pondělí 23. července a 30. července po 22 hodině. Dokument najdete i na www.radiocesko.cz. Své připomínky posílejte na pribehy@rozhlas.cz, nebo poštou do Českého rozhlasu.

Foto Petr Koura