číslo 31 / 2007

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

Myslete na chorál, malověrní!

„Podívejte se ještě na chrámovou loď a u vchodu si všimněte křtitelnice,“ prohlásila usměvavá delegátka a již bez úsměvu dodala: „Až si vše prohlédnete, nezdržujte se, prosím, a spěchejte na autobus. Na zbytek Florencie budeme mít už jen dvě hodiny!“

Čím jsem starší, tím méně toužím po tomto stylu cestování. Bavilo mě to těsně po převratu, kdy se zase otevřely hranice a každý chtěl rychle „něco vidět“. Ta doba pominula, ale poznávat je třeba stále. Ovšem pomalu a do hloubky, se zamyšlením a snahou konfrontovat to, co vidíme, s námi samými a s dneškem. I proto jsem se již popatnácté vydala na tradiční letní Ekumenické setkání s biblí a uměním. Tentokrát se uskutečnilo v Novém Městě na Moravě a jednou z jeho náplní byl výlet do Jimramova.

V tomto poklidném, starobylém městečku na rozhraní Čech a Moravy stojí kostel se zvláštní historií. Když osvícený syn Marie Terezie císař Josef II. vydal v roce 1781 toleranční patent, poddaní se mohli přihlásit i k jinému než římskokatolickému vyznání. Přestože nevěděli, zda tolerance bude opravdu dodržována, řada jimramovských patentu využila, a tak se ve městě začal budovat nový evangelický kostel. Aby stoupenci helvetského či augšpurského vyznání, stručně protestanti či evangelíci, příliš nekonkurovali nadále privilegovanému katolickému náboženství, jejich kostel nesměl mít věž a vchod z hlavní silnice. Evangelíci nařízení respektovali, a měli se tak kde scházet. Katolíci je tolerovali.

Za dalších sto let již směl mít evangelický kostel i svou vlastní věž a dobré vztahy mezi katolíky a evangelíky v Jimramově vyvrcholily tím, že se složili na společný zvon. Když se od té doby v Jimramově zvonilo, všichni šli do kostela, ale každý do toho svého. O dalších sto let později evangelický kostel při generální rekonstrukci vyhořel. Křestané zvláště za komunistického režimu drželi při sobě a výsledkem této sounáležitosti byla sbírka, kterou uspořádali společným dílem evangelíci i katolíci. Do roka byl kostel opět v provozu. Dnes by to šlo jistě pomaleji.

Právě v Jimramově jsem si uvědomila, jak jsou úsměvné naše současné obavy z islámu. Strachujeme se o svou víru, o svou kulturu. Ale co je to proti minulosti! Naši víru a kulturu vždy něco ohrožovalo, ale vždy se také našel dostatečný počet lidí přesvědčených o tom, že se musí zachovat. Kdyby ale lidé nevyznávali žádné hodnoty, zřejmě by to nebylo tak jednoduché. Kostel v Jimramově je toho dokladem.

Budou–li ovšem kostely jen duchaprázdnými památkami pro turisty, pak se nikdo nebude starat o to, zda tu či onde zastiňuje kostelní věž minaret. Nebude už možné mluvit o ohrožení víry a kultury Evropy, protože té již nebude. Při pohledu na kostel v Jimramově a jeho historii i při pomyšlení na obavy některých z nás jsem si vzpomněla na Halasovy verše: „Kůň bronzový, kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal // Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál!“