číslo 31 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

Zde domov můj

Ze dne na den se o něm najednou psalo na titulních stránkách novin. Byla o něm řeč také v rozhlasových zprávách. Mluvili o něm i lidé v městské dopravě, kterou osobně zahrnuji také mezi významné sdělovací prostředky. Kdo že byl tou momentální hvězdou? Televizní pořad.

Do půlky letošního června nevzbuzoval žádnou zvláštní veřejnou pozornost. Vše se změnilo až ve chvíli, když jeho vysílání bylo napadeno hackery. Potají se dostali ke kameře instalované v Černém dole a vpašovali do televizní sítě záběry fiktivního atomového výbuchu. Zdůvodňovali to snahou o upozornění na riziko možnosti mediálních manipulací.

V souvislosti s chvilkovou senzací se začali zajímat o pořad dokonce i političtí komentátoři, byť nejde o vysílání ani levicové, ani pravicové. Zprostředkovává skutečnost v záběrech z obou stran. Panoramaticky. Však se podle toho taky jmenuje: Panorama. Je sledem autentických pohledů z pevně umístěných kamer v přírodně zajímavých místech republiky. Vysílá obraz krajiny s právě panujícím počasím v jednotlivých zobrazovaných lokalitách. Od sněhu přes mlhu a déšť až po letní slunce. Danou skutečnost nikdo nerežíruje. Přesto má pořad svůj zjevný obsah, rytmus i překvapivost. Přináší vizuální poselství, že „takhle to tam teď vypadá“.

Pro mě jako pro diváka bylo Panorama přitažlivé už dávno předtím, než se mu dostalo obecnějšího zájmu kvůli hackerskému kousku. Vždycky jsem pokládal za jedinečné, že zobrazované přírodní partie nevstupují před vysíláním do maskérny, aby jim byly zahlazeny vrásky a učesány vlásky. Když zrovna fouká, stromy se ohýbají. Když je slejvák, kapky uvíznou i na kameře. A když zhoustne mlha, není vidět nic, což má ovšem taky vypovídací hodnotu.

Pořad začíná na ČT 2 ráno krátce před osmou a končí v půl deváté. Má hodnotu informativní, ale i estetickou. Co krásnějšího může být než příroda ve svých proměnách? Na půvab čtyř ročních období nemá patent jen Vivaldi.

Kdo si uvedený pořad taky oblíbil, může potvrdit, že k jeho pozoruhodnostem patří vzácná schopnost zůstat stejný, a přitom být vždycky jiný. Příroda to zvládá bravurně. Ale nejen proto jde o zážitek citový. Nejedna z lokalit je pro mě (a ovšem nejen pro mě) spojena s osobními vzpomínkami, ať už jde o pohledy kamery na místa v Jizerských horách, v Krkonoších, v Orlických horách, v Jeseníkách, na Šumavě, v Krušných horách či kolem Ještědu. Kdybych měl zůstat jen u zmíněného Ještědu, hned si vzpomenu, jak jsme tam se ženou jednou vystoupali a tamní vrcholová stavba byla celá omotaná pestrobarevnou rozměrnou šálou. Vzápětí jsme se dověděli, že ji štrikovala snad celá republika, aby byla dost dlouhá kolem krku Hubáčkovy stavby.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem pochopil jedinečnost nabízené podívané. Zprvu jsem si myslel, že jsou to jen takové popisné záběry kamery bez hlubšího obsahu. Až časem jsem docenil, že pohledy kamer z jednotlivých míst mi nabízejí jedinečné chování vzácných aktérů: hory se před objektivem nepitvoří a nepodbízejí se. Škoda že jsem nebyl schopen dozřít význam pořadu už v letech, kdy jsem coby redaktor Týdeníku Televize byl jedním z hlasujících v několikačlenné komisi, která v rámci soutěže zvané TýTý vybírala kandidáty do takzvané síně televizní slávy.

Nelituji svých hlasů, které jsem koncem devadesátých let a počátkem tohoto století dal ve zmíněné komisi předním hercům a scénáristům, kteří pak byli uvedeni do zmíněné síně slávy. Škoda však, že jsem nebyl schopen i přesahu, abych si uvědomil, že na obrazovce vystupuje například také Klínovec, Praděd a další krásná místa, která svým opakovaným vstupem na obrazovku už také patří k bardům s nárokem na vstup do síně televizní slávy. V pořadu Panorama byli – a jsou – k vidění nesčetněkrát. Vždycky přicházejí před kameru včas a nikdy neonemocní. Navzdory své horské impozantnosti si zachovávají skromnost. Pokud je mi známo, nelicitují kolem honoráře – jak taky, když vystupují nezištně zdarma.

Kdybych býval v oné komisi navrhl, že do síně slávy mají vstoupit zmíněné přírodní partie, nevím, s jakou bych se potázal. Ale pozdě bycha honit. Přitom by zdůvodnění mohlo znít dosti přesvědčivě. Včetně poukázání na skutečnost, že zmíněné pohledy do přírody zaručují, že i ve dnech, kdy v televizním programu není na co koukat, je přesto na co koukat.

Skandál s hackerskou vsuvkou ze 17. června 2007 připoutal k pořadu podstatně větší pozornost, než jaká mu kdy byla divácky věnována předtím. Ovšemže mnozí milovníci krajiny o něm věděli o už od jeho počátku a našli v něm zalíbení. Jedinečným způsobem to vyjádřil mladý kulturolog a publicista Petr Mikšíček ve své knížce s názvem Sudetská pouť aneb Waldgang. Obešel pěšky naši zemi kolem hranic a zamiloval si krajinu takzvaných Sudet. Jak uvádí závěrem, vše se mu zapsalo do paměti a do srdce. Bezprostředně po tomto konstatování navazuje: „Doma jsem se přistihl, že každý den ráno od osmi hodin sleduji v televizi pořad Panorama, což je živé vysílání ze všech českých pohoří. Skoro nepochopitelně mě ty pohledy fascinovaly a přitahovaly. Chtěl jsem tam být. Vědět, jaké je počasí, kolik kde leží sněhu a jaké jsou teploty. A pak mi to došlo. Vždyť já jsem obešel tu republiku jako pes, který si kontroluje teritorium a značkuje rohy a sloupy. Poznal jsem své území a označil si ho. Tím, že sleduji Panorama, si to teritorium stále hlídám.“

Spolu s Petrem Mikšíčkem si to území hlídáme i my další diváci tohoto nejskromnějšího televizního pořadu. Jeho pravidelně vystupující přírodní protagonisty nikdo nikdy nepožádal o autogram – a jim je to šumafuk.