číslo 32 / 2007

Navštivte

Idoly undergroundu na pražských scénách

Ladislavu Klímovi a Egonu Bondymu, svérázným solitérům české literatury a idolům našeho undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, projevila v závěru uplynulé sezony svou přízeň tři pražská divadla.

Po zdařilé dramatizaci Utrpení knížete Sternenhocha v Divadle Komedie (recenze v TR 23/2007) sáhlo po jiné Klímově próze – Putování slepého hada za pravdou – Studio Ypsilon. Tvůrcům inscenace v čele s režisérem Jiřím Havelkou se z jednotlivých rovin této hravé prózy plné sarkasmu podařilo na jeviště nejlépe přenést ono sebeironické reflexivní vypravěčské gesto, s nímž Ladislav Klíma se spoluautorem Franzem Böhlerem příběh hada traktovali. Zatímco jednotlivé scény jsou věnovány tomu, jak byl had zapřažen do bojů a intrik jednoho mravenčího království, v předělech mezi nimi vidíme buď Jiřího Schmitzera na filmových dotáčkách coby Ladislava Klímu příběh psát, nebo Jiřinu Mencákovou (na jevišti) coby čtenářku jej číst a Petra Vacka – Böhlera – čtené komentovat. Do jisté míry se tato hravá „metarovina“ objevuje i ve scénách s hadem, který je představován svými dvěma konci – Milanem Šimáčkem a známým divadelním kritikem a teoretikem Zdeňkem Hořínkem. Hořínkovy osobní vzpomínky na mládí sice z dramatizace tematicky vybočují, zároveň ale podtrhují její revuální charakter. Stylizované expresivní herectví ostatních – především Petra Vrška v roli krále, Renaty Rychlé v roli intrikující královny a Pavla Nového jako jejího milence a vůdce mravenčích pretoriánů – s celkovým stylem inscenace také souzní. Výsledným dojmem všech uvedených prvků dohromady je však taškařice poněkud rozdrobená a působící potěšení spíš svým aktérům než divákům.

Účinněji s různorodostí pracovali tvůrci projektu Bouda Bondy (ze všech jmenujme alespoň režiséry Viktorii Čermákovou a Jana Nebeského, dramaturgyně Ivu Klestilovou a Dariu Ullrichovou, scénografa Luboše Svobodu a soubor Buchty a loutky). Od chvíle, kdy Michal Dočekal stanul v čele činohry Národního divadla, se ke konci každé sezony objevuje u některého z divadelních stánků ND na pár týdnů smontovaná hala a v ní členové naší první scény experimentují a hledají nové možnosti divadelního výrazu. Letos se v „boudě“ postavené na piazzetě za novou scénou ND rozhodli (ještě před autorovou smrtí) uvést tři z prakticky neuváděných a teprve nedávno vydaných divadelních textů Egona Bondyho: Návštěvu expertů – parabolu o „účinných“ vyšetřovacích metodách totalitních bezpečnostních složek, Jednou v noci – krutou scifi o tom, jak jedna uvědomělá soudružka prožívá řadu „blažených“ postatomových budoucností, a První večer s maminkou – jakousi porno-pedagogickou poému o „iniciaci“ dcerušek. Všechny vznikly na počátku sedmdesátých let, kdy k nim byl Bondy povzbuzen uváděním svých textů souborem Radima Vašinky.

V Boudě rozdělené do čtyř prostor byly inscenovány všechny naráz – spolu s Vašinkovou interpretací autorových básní. Diváci přecházeli z jednoho komorního prostoru do druhého a halas z těch ostatních jim zcela záměrně ztěžoval možnost soustředit se. I když bezprostřední vjem tak probouzel pocity převážně negativní, vryp do vědomí byl – možná právě proto – hlubší. V paměti, alespoň té mé, již natrvalo zůstane přízračně nalíčená bílá tvář Jaromíry Mílové – oné soudružky, která přežila třídní boj vedený atomovými zbraněmi, či Vašinkův strhující přednes Bondových burleskních básní z padesátých let, jakož i závěrečná „apokalyptická homilie“ Leden na vsi, kongeniálně podaná – v otevřeném prostoru po stržení stěn mezi scénami – Ivanem Martinem Jirousem.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto ND Praha