číslo 32 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Kam z globálního oteplení? K médiím!

Dychtivého člověka, jehož vzrušují nejvyšší výkony, jakož i vůbec extrémní jevy, musely by červencové horké dny nadchnout. Vždyť kdo při plném vědomí prožil osmadvacátý rok, kdy v Klementinu naměřili doposud největší teplo? Zato všichni jsme byli v neděli 15. července svědky nového teplotního rekordu, ať jsme po tom toužili, anebo ne. A kdo ví, zda do doby, než se můj článek dostane ke čtenářům, nepadnou rekordy další. Představte si, jak o tom budeme vyprávět užaslým vnukům. Pokud se ovšem trend extrémních teplotních výkyvů nestane nečím běžným, co nás bude ohrožovat stále víc a víc. Holanďané třeba už mezitím budou obdělávat políčka na nejrůznějších Vysočinách centrální Evropy...

Přiznávám, že je mi povětšinou jedno, kdo dál a výš vyskočí, doběhne nebo i nejrychleji dojede – jako zrovna teď nesmyslně dlouhou trať na Tour de France. Coby stín sportovců totiž závodí i nenasytné farmaceutické firmy a experimentující lékaři. Vytváření rekordů s takovou „pomocí“ mě nechává chladným. Ale řekněte: mohou nás nechat chladnými rekordy teplotní? Na vlastní kůži cítím, že to opravdu, ale opravdu není možné. A to ani v případě, že bych uvěřil prezidentu republiky, když ubezpečuje svět, že globální oteplování je nebezpečný výmysl přírodovědců, nejspíš levicových, nikým nezvolených pretendentů světovlády. Těch teplotních závodů se účastnit nechci, už teď je mi horko, a přece musím – tedy za současného stavu věcí. Když se budu prodírat proti proudu, jsem za blouda. A budu jím do té doby, dokud nás – těch, kdo nechtějí všecko a hned a nejsou nadšení tabulkami stoupajícího hospodářského růstu – nebude většina.

Jak strmě začala stoupat rtuť v teploměru hned o sobotním ránu, pustil jsem si čirou náhodou televizní přijímač, a hle: mrzne tam, jen praští, čtyřicet, v noci snad padesát stupňů pod nulou, a chlapec jen v kožešinách hlídá stádo před vlky. Francouzský dokument Brána dospělosti mě potěšil nejen příběhem na téma „jak se stát mužem na Sibiři“, ale také tím, že ukázal, jak sibiřští Něňci dokonale rozumějí drsné přírodě, svým zvířatům i svému životnímu poslání. Film nabídl dokonalé zchlazení. A to i našich rozpínavých ambicí. Těmi totiž jen prokazujeme, že přírodě rozumíme daleko méně než oni sibiřští „primitivové“.

Radio ostatně nezůstává při „zchlazování“ pozadu. V Zápisníku zahraničních zpravodajů jsem například ocenil návštěvu tibetského jezera Namco, kde bývá i v letní noci okolo nuly – ostatně jaký div, když jezero leží málem v pěti tisících metrech. Každé léto se těším na pravidelný prázdninový cyklus Výlety s Vltavou – je poutavý, ale i trochu ošidný. Potěší, když mě vrátí do míst, kde jsem byl a jež mám rád, podobně potěší, když mě seznámí s krajem neznámým – ale tady je přimíšena trocha lítosti: vždyť je tolik míst, kam se nejspíš nikdy nedostanu. Leda s Vltavou. Pořad si všímá přírodních jevů, které z krajiny mizí, ale hledá i tradice lidské práce a technického umu – pro to má mimořádný cit Ondřej Vaculík. Tentokrát objevoval zaniklý průmysl v Brdech, opuštěná, tajemná místa v kraji, který je tak blízký, a přesto snad jenom houbaři dobře znají jeho okraje. Nitro Brd zůstává tajemné. Zaplaťbůh za vltavské letní výlety. Jen co přejdou výstřelky globálního oteplení, mám díky nim naléhavý program.

Foto Jan Moravec