číslo 32 / 2007

Titulní rozhovor

Viktor Šlajchrt,
kritik, esejista, novinář

Pocházíte z rodiny, jejíž osud stojí za připomenutí: dědeček byl legionář, babička se narodila polským politickým vyhnancům, maminčin bratr se stal v roce 1949 jednou z prvních obětí komunistického teroru. To jsou dějiny, které člověka nemohou neovlivnit…

Samozřejmě že mě ovlivnily. Mě nejvíc vychovávala babička, a pro ni byl únor osmačtyřicátého roku katastrofou: umřel jí manžel, který z těch událostí dostal infarkt, jednadvacetiletého syna jí rok nato utrápili ve vyšetřovací vazbě – a sama babička měla dlouho potom nervové a psychické potíže. Vyrůstal jsem ve stínu bývalé rodiny. Dědeček byl pozoruhodný vzdělanec, pocházel z velmi starého sedláckého rodu ze Studence; studoval medicínu a jako vojenský doktor šel s legiemi. Babičku si vzal v Rusku. Byla potomek politických trestanců, vyrůstala na Sibiři, kam její rodiče poslala carská vláda po polském povstání 1863. Takhle se tam dostaly stovky intelektuálů. Pradědeček tam šel v okovech, pět let dělal v olověných dolech, a když ho pustili, mohl si v Tjumeni zařídit existenci. Svým způsobem šlo o dobývání amerického Západu, ale ruskou metodou. Časem by Sibiř osídlili schopní a vzdělaní kolonisté s doživotně zakázanou Evropou. Revoluce v sedmnáctém roce tyhle vrstvy smetla.

Přes koho z rodiny jste získával vztah k literatuře?

Hlavně přes obrovskou dědečkovu knihovnu, vedle níž jsem vyrůstal a v níž jsem objevoval nejprve obrázkové knížky, například Bibli s ilustracemi Gustava Dorého, a později i Joyce nebo Prousta. Jako kluk jsem si tam třeba našel jakýsi obskurní svazeček s úžasnými básněmi, autora nikdo kolem mne neznal, hltal jsem ho. Za nějaké tři roky, když vyšel v komentované reedici, jej s nadšením četli všichni. František Gellner. Byla rozkoš objevit si ho sám.

Jak jste se zmíněným rodinným osudem v zádech vnímal 50. a 60. léta, kdy jste vyrůstal?

Moji rodiče žili v přesvědčení, že Čechy jsou definitivně vcucnuty do ruského impéria. Byli liberální, ale proti režimu mne příliš nepoštvávali. Věřili v přirozenou životaschopnost – že najdu sám nějaký způsob, jak se s tím vyrovnat lépe, než dokázali oni. Maminka byla inženýrka, ovládala spoustu cizích jazyků, ale kvůli bratrovi směla vykonávat jen podřadná zaměstnání. Občas se mi ale chechtala. Jezdíval jsem s ní do Čelákovic, k rodině jejího bývalého kolegy, který byl kvůli politice zavřený. Pustili jej zhruba ve stejné době, kdy jsem se stal pionýrem, to mi bylo asi devět, a já si chtěl na návštěvu za každou cenu vzít pionýrský šátek. Později mi došel ten šílený kontext: že člověka, který padesátá léta proseděl v kriminále, uvítá na svobodě mladý pionýr s emblémem bolševismu na krku. Ale záhy jsem přirozeně pochopil, oč jde. Šedesátá léta byla nadechnutí a srpen 1968 rozhodující trauma.

Literární kritice a esejistice jste se začal věnovat až ve svých čtyřiceti letech. To je dozvuk toho traumatu z osmašedesátého?

Patřím k vynechané generaci: v osmašedesátém roce mi bylo šestnáct, psal jsem už tehdy básně, dychtivě nasával všemožné umělecké směry a občas měl tu možnost zajít si pro radu za Josefem Hiršalem, s jehož manželkou Anitou se maminka přátelila. Byl jsem adeptem kulturního dění, které záhy skončilo a já se ocitl ve vzduchoprázdnu. Snažil jsem se ale v oboru zůstat: po maturitě jsem rok pracoval v antikvariátu, což beru jako obrovskou kulturní zkušenost, pak jsem šel studovat do Ústí nad Labem češtinu a výtvarku. Pár let jsem učil, všelijak se protloukal, ale pak jsem se zase dostal ke knihám. S vlastním psaním to bylo horší. Pár básniček mi v 70. letech vyšlo v sobotní příloze Mladé fronty, v 80. letech jsem pravidelně psal nepodepsané články do nakladatelských novin Albatrosu. Poptávka po mých textech nastala v devadesátém roce, když jsem ještě pracoval v Odeonu. Z různých novin po mně chtěli recenze na odeonské tituly, což je z novinářského hlediska asi nečisté, ale tehdy jsem to bral jako službu dobré věci. Když pak šlo nakladatelství ke dnu, opustil jsem místo vedoucího obchodu a propagace a vrhnul se do novin jako čtyřicetiletý elév. Začínal jsem od píky, s třetinovým platem, mezi dvaceti- pětadvacetiletými kolegy. A knížkám jsem zůstal věrný i jako novinář.

Vidíte dneska ten váš pozdní nástup jako výhodu? Vyvaroval jste se určitě mnohých mladických nerozvážností…

Každá věc má svůj rub i líc. Myslím, že je úžasné být mladým autorem, který čte své verše po kavárnách a těší se, až mu vyjde první text v nějaké literární revui. Když je člověk mladý a blbý, má určitý půvab – pel nevinnosti a naivity, s nímž si může dovolit různé skopičiny, úlety, ješitnosti. O tenhle kvas jsem byl připraven. Ale je možné, že bych přišel o iluze, kdybych se literárním provozem umazal tak záhy. Lícem věci je, že jsem nepublikoval spoustu pitomostí, které se mi honily hlavou. Já sepsal od poloviny 60. do poloviny 80. let několik stovek básní, a když jsem z nich na konci 90. let sestavoval knížku, vybral jsem jich sotva padesát – a k tomu zbytku už se nehodlám vracet. Ale rozhodně si nemyslím, že by měl člověk na tu správnou zralost čekat až do čtyřicítky. Mohl by taky přezrát.

O publikování v samizdatu jste za normalizace neuvažoval?

Já prožil 70. léta na severu Čech, uprostřed party, s níž jsme se pokoušeli něco dělat – divadlo, výstavy, happeningy. Pár samizdatů tam taky vzniklo, ale spíš jsme si psali dopisy a poštou si posílali strojopisy svých literárních textů. A když jsem se v devětasedmdesátém roce vrátil do Prahy, bylo po Chartě – na disidenty se soustředila pozornost Státní bezpečnosti, takže proniknout mezi ně, dostat se k jejich samizdatům, natož v nich publikovat, nebylo vůbec snadné. Vládla podezřívavost...

Nadhodil jste ztrátu iluzí. Nemohla vám je vzít právě práce na postu vedoucího obchodu a propagace, kdy jste knížky viděl „zezadu“: jako ekonomické položky, v nichž jsou text a výtvarná podoba najednou čímsi vedlejším?

Kupodivu ne. Mám dojem, že jsem tam naopak získal, asi v kulturních vrstvách ojedinělý, kladný vztah k obchodu. Jednu chvíli jsem tahal bedny s knížkami, zajišťoval náklaďáky a hledal, kterou ulicí jet – a za moment jsem z tohoto profánního světa spěchal na redakční poradu, kde seděli Jiří Pelán, Jiřina Zumrová nebo Jiří Stromšík, a to byly obrovské osobnosti. Takže jsem si připadal jako běžec po Olympu: z úpatí na samý vrchol – a zase zpátky. Získal jsem zkušenost, která oběma stranám chyběla: Olympané netušili, co se děje dole, a lidem na úpatí zas chyběl rozhled z vrcholku. Kdybych za normalizace nedělal obchod, ale musel někde v redakci čelit všem těm kulturně politickým tlakům, byl bych asi znechucený mnohem víc.

Do jaké redakce jste na kraji 90. let nastoupil?

Zpočátku jsem psal do Kurýra Odeonu, tam jsem připravil snad vůbec první porevoluční interview s Josefem Hiršalem, poté do Literárních novin. První větší článek byl o deníku, který si vedl Allen Ginsberg během své návštěvy Prahy v pětašedesátém roce; jeho překlad, dosti záhadného původu, pocházel z pozůstalosti Jana Zábrany. Po odchodu z Odeonu jsem to zkoušel na volné noze, ale tak bych rodinu neuživil. Rád jsem tedy nastoupil do Mladé fronty, kam mě vzal Ondřej Neff – přestože jsem rok předtím v jedné recenzičce zepsul jeho sbírku povídek.

Jaké byly tehdejší noviny ve srovnání s těmi dnešními?

Nikdo pořádně nevěděl, jak dělat svobodný tisk, co je bulvár, co se hodí do seriózního deníku s velkým nákladem, jaká témata jsou spíš pro okrajové plátky. Když dneska listuji tehdejším Fámyzdatem nebo sleduji v televizi Českou sodu, žasnu, co se tehdy ve většinovém médiu sneslo. Některé klasické žánry se naopak ocitly v nemilosti, třeba fejeton, o němž v Mladé frontě soudili, že to je obor pro zasloužilé umělce éry normalizace. Opovrhovalo se žoviálností, nosila se kritičnost. Viděl jsem tehdy trochu pod ruku začínajícím investigativním novinářům, třeba mladičké Sabině Slonkové, nad níž všichni veteráni kroutili hlavou, co si to ta holka dovoluje. Já osobně moc nevraživý nejsem, spíš mám sklon k ironické shovívavosti, ale tehdy jsem se jisté nesmiřitelnosti také přiučil – jinak bych neobstál. Bylo to dobrodružné.

A noviny dneska?

Nemám z nich tak dobrý pocit. I když je to možná tím, že jsem lépe poznal pozadí. Jsou asi serióznější; snaží se budit dojem, že jsou vedeny v té nejlepší tradici liberální anglosaské žurnalistiky – teď mám na mysli deníky jako MF Dnes nebo Lidové noviny. Ale nevím, do jaké míry takové chtějí skutečně být.

Ve čtyřiadevadesátém roce jste nastoupil do týdeníku Respekt, kde působíte dodnes. Přibližte fenomén Respekt.

Respekt měl od počátku jednu výhodu i nevýhodu, a to v zásadní nezkušenosti, z níž vyplynula jistá hrdost a výlučnost. Nejslavnější dobou Respektu, kdy prodával dvě stě padesát tisíc výtisků každý týden, byly první dva roky. Jenže se tam nikdo nezabýval hospodařením, a tak list k překvapení všech nakonec prodělával. Nejslavnější doba skončila a náklad klesl na zhruba dvacet tisíc výtisků, což si časopis drží dodnes. Hrdá výlučnost Respektu má své nebezpečí v tom, že většinové publikum může odrazovat. Ale na druhou stranu tato exkluzivita láká vybrané čtenáře a kolem média se vytvořila určitá společnost, jejíž váha je nepoměrně větší než počet prodaných výtisků. S tou výlučností souvisí také fakt, že se Respekt vždycky razantně profiloval – a to většinou nepopulárně. Za Vladimíra Mlynáře byl hodně liberální a pravicový, tehdy se vymaňoval z pozic undergroundu. Dnes je víc nalevo. Respekt ale míval jednu velkou přednost: nezbavoval se lidí, kteří uměli formulovat svůj názor, i když zrovna nekonvenoval vedení. Mohli se v něm sejít tak protichůdné osobnosti, jako byl konzervativní liberál Teodor Marjanovič a radikální alternativec Marek Švehla.

Hovořil jste o různé výši nákladu, to ale nemusí vypovídat o kvalitě publikovaných textů. Kdy byl na tom podle vás Respekt nejlépe po této stránce?

Rád vzpomínám na období Tomáše Němečka v letech 2003 až 2005, kdy mi Respekt přišel docela vyvážený. Pro časopis ale byla vždycky příznačná těkavost, a to i proto, že tažným koněm byla investigace – pětkrát šestkrát do roka udělal Respekt nějaký objev, z toho žil pár čísel, než se vynořilo něco jiného. Pokud jde o kulturní rubriku, do níž jsem psal nejvíc, nejlépe se mi spolupracovalo s Jirkou Peňásem. Zatímco já jsem spíš na okrajové jevy, on měl všeobecný přehled a neváhal jít třeba na muzikál. Takže jsme pokrývali jak ty hlavní, tak vedlejší linie. A vždycky jsme se snažili vybírat věci, u nichž se dalo poukázat na nějaké obecnější téma a širší souvislosti. Teď se Respekt omlazuje a rozebíhá zas k něčemu novému – já doufám, že na svůj druhý vrchol.

Pokuste se vymezit pozici Respektu mezi současnými časopisy.

Myslím, že Respekt je naprosto jedinečný. I když trochu nešťastně jedinečný. Vytrvalým obhajováním svých pozic zabydlel jednu skulinu v mediální zdi – ovšem nemůže ji moc rozšiřovat. Ta skulina má ale stále svůj význam a vliv a kupodivu se vůbec nezmenšuje. Jak říkal Palacký o Rakousku-Uhersku: Kdyby Respekt vyklidil pozice, zrodilo by se něco podobného.

V polovině 90. let jste začal pravidelně přispívat do internetového Neviditelného psa. Co jste o tomto stále ještě relativně novém médiu zjistil?

Devadesátá léta na internetu, to byla doba báječných mužů na létajících strojích. Svedla pod jeden titul autora sci-fi a milovníka pokroku s bytostným konzervativcem, který by nejraději psal v klášteře brkem. Publikovat v internetových novinách Ondřeje Neffa pro mne byla maličko perverze, ale lákavá. Zatímco tehdy nikdo neznal nebezpečí nového média, dneska se děsím džungle adres, uživatelské anonymity, mystifikací i manipulace, která je ve virtuálním prostoru možná. Čtenářům deníků nabízí internet pohodlí, i já ho využívám, ale jsem přesvědčený, že tištěné noviny zůstanou. Ta potřeba otevřít si ráno čerstvý list nezmizí. Stane se ale možná záležitostí pro fajnšmekry.

Své texty pro Neviditelného psa jste shrnul do knihy Suroviny laskominy. Co jste s nimi v tom skoro pětisetstránkovém svazku uzavřel?

Ta kniha není shrnutí, ale pečlivý výběr asi třetiny textů. Jsem rád, že jsem ji mohl udělat: má vazbu k mému tehdejšímu životaběhu a vnímám ji jako beletrii, i když jde o publicistiku. Někomu může připadat, že není víc než tím, co slina na jazyk přinese, jenže i sliny mají svůj spád a svoji logiku. Setkávají se tam různé světy: literární, zvířecí, politický, milostný. Přestože je každý příspěvek svázaný s konkrétním okamžikem a jeho atmosférou, dohromady to vytváří zobecněný obraz existence. Je to moje „kronika z konce tisíciletí“.

Hubenější sestřičkou Surovin laskomin je výbor z vaší poezie Pomalý pohyb – poezie je pro vás také uzavřená kapitola?

Poezie pro mne byla vždycky klíčem ke světu. Všechno, co jsem kdy dělal, je vysvětlitelné spíš z pohledu poezie než z jakéhokoliv jiného. A ten rejstřík poezie je velice široký; ostatně byl to Josef Hiršal, který stál na počátku se svým rozmachem od Krležových Balad Petrici Kerempuha přes staročínskou poezii k Morgensternovi či experimentální poezii. V té šíři jsou pro mne skryté všechny nálady, nuance, vůně či esence myšlení, které nelze vyjádřit definicí, protože poezie se kolem člověka jen prchavě provine. V závěru sbírky Pomalý pohyb mám verš, že „poezie sluší jinochům a starcům“ – takže nevylučuji, že se k veršům zase někdy vrátím. Protože básnění je pro mě základem kreativity, experimentem se životem, něčím, co nemusí mít ani písemnou podobu. A přítomné je i v kritikách a esejích, které dnes píšu nejčastěji.

Právě esej mi na vaše texty padne jako nejvlastnější žánr. V čem je výjimečný?

Esejistické psaní má dva mantinely: ten informační, zachycující a udržující lidskou zkušenost, a ten, který vyjadřuje zkušenost osobní, jež by se mnou zanikla. Esejista se nezabývá jen sám sebou, ale taky se vyjadřuje k věcem, které ho přesahují. Rád čtu třeba eseje z oblasti exaktních věd, kde je propojení osobnosti a odbornosti nejmarkantnější. U nás ovšem nebylo esejistické psaní nikdy příliš podporované. Individualita byla podezřelá za starého Rakouska i za komunistů a také první republika dávala přednost kolektivním programům.

Kdo vás uvedl do esejistického žánru?

Už v šestnácti mě fascinovaly Montaigneovy eseje: svojí jedinečnou schopností zpřítomnit dávný čas a myšlení. Stejně tak jsem obdivoval Václava Černého, který Montaigne překládal a psal o něm. A samozřejmě ďábelský pařát Šaldův, jemuž se asi nevyhnul nikdo. Později, kolem roku 1980, jsem na americkém velvyslanectví dostal do rukou časopis Spectrum – nic moc, ale já vyjeveně koukal, jak se v Americe úplně jinak píše o geografii, politice, společenských problémech. To nebyly ani čistě informativní, ani osvětově výchovné články, ale příkladné eseje s vlastním názorem.

Máme dnes zajímavé esejisty?

Kvalitních esejistů máme jistě dost, s některými člověk souhlasí, jiní ho provokují k vášnivému nesouhlasu. Ze svých oblíbených, okrajových esejistů bych zmínil Lubomíra Martínka, který esej píše jako svůj životní žánr. Nejsou to texty, které by se honosily obrovitým vzděláním, rozhledem nebo pronikavostí myšlení, dokonale však vyjadřují osobnost jedince, jenž si nehraje na génia, jen se důsledně proklubává všemi slupkami, v nichž je uzavřen, k nějakému podstatnému poznání. Brilantním civilizačně-kulturním esejistou je Zdeněk Vašíček, čaroděj dokonalých informací a formulací. Rád mám hluboce prožitou a propracovanou ironii Ivana Dubského. Obrovitou citlivost k literatuře, zachycovanou impresivními prostředky, prokazuje Jan Štolba – i když u něj mi trochu scházejí mimoliterární přesahy. Obecně řečeno: esejistou hodným toho označení je ten, který předvádí přímo v textu proces svého myšlení, který můžeme při četbě pozorovat a rozhodovat se, zda mu přiřkneme důvěru.

Přeskočme od posvátného k profánnímu: v 90. letech jste rok působil také jako šéfredaktor časopisu Bar&Man. Jaký máte k barům a mužům u nich vztah?

Pro bary mám slabost, obávám se však, že mé angažmá v roli šéfredaktora byl ze strany vydavatelů omyl. Celý život jsem měl vřelý vztah k alkoholu, flámům a nocím prohovořeným po barech; miluji barovou literaturu i barové scenérie ve výtvarném umění. Kulturně–alkoholický ráz jsem dodal i časopisu. S vizí majitelů se to však začalo postupně rozcházet. Víc je zajímaly všelijaké barmanské soutěže a mondénní zábavy, při nichž se žongluje s šejkry. Jejich barmani byli sportovci, baviči, podnikatelé, zatímco můj vysněný barman nebyl nejmladší, ale zato rozuměl smutným holkám, které nesehnaly kunčafta, a nerozmlouval sebevrahům jejich úmysly, spíš jim namíchal drink na bolavou duši. Časopis jsem nastartoval, rozjel a po roce opustil, abych uvolnil prostor jinému přístupu. Ten se však na trhu moc nechytl a časopis skončil.

Také pijácký dandismus spadá mezi vaše oblíbená témata. Vám je vůbec blízký okraj literatury, výtvarného umění, zajímají vás outsideři, podivíni, zapomenutí a zakazovaní. Co vás na tuto periferii dovedlo?

V umění jsou vždycky nejzajímavější jeho okraje: jen tam se rodí osobitost, jen tam se dají objevit nějaké nové krásy, nová vzrušení. Právě na periferii bují stále nová potrava pro hlavní proud. Protože mainstream je nesmírně žravý: jakmile se na periferii urodí něco nevšedního, mainstream to pohltí. Jenže už z pojmu mainstream plyne, oč jde: naplnit očekávání, přizpůsobit se konvencím, vytvářet stereotypy. Bez periferie by hlavní proud nemohl existovat.

V jednom rozhovoru jste řekl, že literatura je pro vás jako hotel. Znamená to, že se při čtení knížek dokážete rekreovat?

Určitě. Jsem navíc velký znalec hotelů. Když jsem v 80. letech dělal cesťáka Knižního velkoobchodu, sjezdil jsem celou republiku a přespával na stovkách různých míst. Některé hotely byly v ruinách a velmi depresivní, jiné fungovaly jako místa pro jedinečná setkání. Hotel je pro mne opak katedrály – rozhodně odmítám vnímat literaturu jako katedrálu, jejím sakrálním a šamanským rozměrům předem nedůvěřuji. Ne že bych ji chtěl zbavovat mystiky, ale mystika praktikovaná v hotelu, někde privátně na pokoji, mě zajímá víc než velké spektákly.

RADIM KOPÁČ

Foto Jarka Šnajberková