číslo 33 / 2007

Pořiďte si

Co ani po letech nezrezivělo

Psal se konec osmdesátých let minulého století a co mělo být na věčné časy, drolilo se jako mizerné těsto. Uvolňující se atmosféra ve společnosti nebývale svědčila hudbě: dokumenty o tom – paradoxně – přináší do roku 1990 takřka monopolní vydavatelství Supraphon. V kompletech nabízí reedice alb, o nichž se ve zmíněné době hodně mluvilo, ale i těch, která v následné porevoluční euforii nezaslouženě zapadla.

Senzací a jistě i snobskou záležitostí sklonku zmíněné dekády byla kapela Precedens. Módně novoromantický kabátek, na svou dobu sofistikované (místy snad až překombinované) kompozice a „bohémsky pesimistické“ texty skladatele, výtvarníka (a později i literáta) Martina Němce, hlavně však éterický vokál a vampovský výraz jedinečné Báry Basikové: to znělo v Československu těch let vskutku originálně. Když si odmyslíme dnes už těžko snesitelné a nadužívané syntezátory, je Precedens v nejsilnějších okamžicích komunikativní i s odstupem: trojalbum 3x zahrnující remasterovaná alba Doba ledová, Věž z písku a Pompeje (1987–1990) potěší jistě zvláště nostalgické (plus minus) čtyřicátníky, jejich dospívající ratolesti ale možná překvapí, jak dekadentně mohl znít pop obecně spíše pitvorné dekády. A jak výrazná a suverénní bývala dnes již komerčními příležitostmi až k hudební schizofrenii rozmělněná Bára Basiková.

Mezi písničkáři se koncem 80. let dočkal (i bez „úpisu ďáblovi“) debutového sólového alba také Jan Burian. Na albu Hodina duchů se v zádech s klávesistou Danem Fikejzem pokusil o výpověď chlápka na prahu čtyřicítky v časech reálného socialismu. Posmutnělost, sebeironie, vědomí zmarněných šancí, smíření se s osudem – tak na „nový poslech“ deska působí. Jenže taková poloha Burianovi velmi slušela (možná vůbec nejvíc), písně Ještě tak pejska, Loučení, Kanárek, Morgenstern jsou stále velmi působivé, z nejlepších, které samorostlý autor – interpret natočil. Na druhém z nosičů titulu nazvaného Jan Burian & Společenství přátel si můžeme připomenout písničkářův první koncepční pokus o zhudebnění veršů: jeho album Poesie (z roku 1994), to jsou Biebl, Halas, Šrámek, Dyk, Gellner, ale i Wernisch, Brousek či Dědeček jak je slyší, cítí a vnímá on sám. Pokorná poklona českému básnickému Parnasu.

A k tomu nejlepšímu z reedičních aktivit jmenovaného vydavatelství: je jím trojalbum ...a bastafidli! shrnující studiová alba souboru Nerez Masopust, Na vařený nudli a Ke zdi, která na vinylu vyšla v letech 1986 až 1990. Nerez už zkraje osmdesátých let, kdy na folkových pódiích začínal, působil jako zjevení z jiného světa, a to nejen kvůli latinskoamerickým rytmům, jimž posléze jeho zpěvačka Zuzana Navarová zasvětila zbytek své kariéry. Brilantní vokály, obrovská muzikálnost, básnivost textů, promyšlenost celku (zvláště druhého řadového alba Na vařený nudli), to vše formaci, v níž se vzácně potkaly čtyři osobnosti (vedle Navarové ještě kytaristé a zpěváci Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský a kontrabasista Vladimír Vytiska) učinilo bezmála legendu. Také Nerez ovšem potkala porevoluční vlna nezájmu o původní tvorbu těch, kteří za bolševika (byť s problémy) „mohli“, jejich výborné třetí album Ke zdi zajímalo málokoho, posluchači hltali zapovězené a kontinuita tvorby nejen tohoto souboru byla nenávratně narušena. Daň za svobodu byla zvláště v případě Nerezu vysoká...

MILAN ŠEFL

Foto EMI