číslo 33 / 2007

Jak to slyší

Jan Halas, publicista

Staré ale dobré? – Jak které!

Je čas dovolených a prázdnin a také, jako každoročně, čas rozhlasových repríz. Posluchači mají tedy příležitost poslechnout si alespoň malou část z toho nejlepšího, co bylo v minulých letech natočeno. Nabízí se tedy otázka, jak je to se stárnutím rozhlasových, zejména literárně dramatických pořadů. Není to otázka nezajímavá. Domnívám se totiž, že rozhlas má určitou nevýhodu oproti televizi. Divák je totiž předem připraven, chystá-li se sledovat film pro pamětníky, že se mu jeho televizor změní na černobílý, že uvidí příběh často velice naivní a s ochotnickými hereckými výkony. Něco podobného si rozhlas může dovolit vysílat pouze s komentářem, v krátkých ukázkách ve specializovaných pořadech (Fonogramy apod.). Rozhlas má zároveň ale též určitou výhodu. Zejména četby na pokračování, povídky a drobnější dramatické útvary stárnou daleko pomaleji než většina filmů nebo televizních inscenací. Proto také lze zařadit do běžného programu pořady natočené před více než padesáti roky. Lze připomenout Filipovského Bylo nás pět, Štěpánkovu četbu Dobrý člověk ještě žije, Pivcova Švejka, Högrovy povídky O. Henryho atd. Můžeme si jen povzdychnout, že těchto starých četeb není více. Postarala se o to mánie normalizátorů, kteří nemilosrdně mazali četby proskribovaných autorů, interpretů i režisérů. Tak jsou v nenávratnu některé četby v interpretaci Václava Vosky, některé – pro rozhlasovou historii zásadní – režie Josefa Henkeho a Josefa Červinky, a to ani nemluvím o tom, kolik dobrých pořadů mohlo vzniknout v letech, kdy do rozhlasových studií byli vpouštěni pouze tzv. angažovaní umělci. S nimi vzniknout nemohly, a tak nevznikly vůbec. Tím nechci tvrdit, že za celou dobu normalizace nebyly natočeny žádné živé hodnoty. Vznikaly často navzdory různým vysoce postaveným snaživcům a bylo jich dost.

Zajímavé je, že rozhlasová interpretace prózy stárne daleko pomaleji než interpretace poezie. Ta prošla ve stejném časovém období daleko dynamičtějším vývojem a relativně ne tak vzdálený interpretační přístup starších herců a režisérů k poezii zní dnes občas až směšně. Platí to i pro přednes klasické poezie. Mnohé je tedy nutné znovu natočit. Jen tak na okraj: zatím poslední rozhlasové nastudování Máchova Máje Josefem Melčem je staré více než dvacet let. Neměl by se nad tím některý rozhlasový režisér(ka) a redaktor zamyslet a něco s tím udělat? Zmíněný Josef Melč stihl ještě na sklonku života natočit několik básní z Erbenovy Kytice. Co s těmi dalšími? A co s Janem Nerudou? Po Zdeňkovi Štěpánkovi už jen drobky. Když se zmiňuji o Máchovi, Erbenovi a Nerudovi nemluví ze mne nějaké staromilectví, právě naopak! Velká poezie totiž nestárne, rychleji stárne přístup jejích rozhlasových vykladačů.

Nechci se nijak plést do rozhlasové slovesné dramaturgie, ale takovým malým krokem k inovaci rozhlasového fondu poezie by mohlo být vyhlášení Roku české poezie (podobně jako francouzského a letošního italského), ve kterém by se například dalo v denních desetiminutovkách odvysílat s malým zasvěceným komentářem vše podstatné od Proglasu po současnost. Pole je to zorané jen částečně, něco je už udusané a mnohé leží ladem.

Foto archiv