číslo 33 / 2007

Titulní rozhovor

Milan Kňažko, herec

Česká verze hry Picasso je výsledkem práce umělců, kteří se předtím divadlu věnovali málo nebo vůbec. Jeffrey Hatcher je ponejvíce filmový scenárista, pro renomovaného filmového režiséra Jiřího Svobodu je to divadelní debut a ani vy jste se v minulých letech divadelnímu herectví příliš nevěnoval. Do jaké míry mohla mít tato okolnost pozitivní vliv?

Možná to, o čem mluvíte, přineslo nějakou novou sílu a energii. Divadlo, to je vždycky setkání s lidmi, se spolupracovníky a samozřejmě i s konkrétní hrou a dobou, do níž je zasazena. Já jsem se k divadlu vrátil v roce 1997 po sedmileté přestávce. V současnosti mám na repertoáru včetně Picassa tři tituly, takže své divadelní herectví považuji přece jen za kontinuální záležitost. I když je pravda, že hraji méně, než když mi bylo pětatřicet. Ale já už nechci tak moc hrát, a hlavně nechci hrát všechno.

Podle mého názoru Hatcherova hra předpokládá jednak elementární znalost malířova života, avšak zejména vědomí dobových souvislostí. Neochuzuje diváka, neví-li třeba, co se odehrálo ve městě Guernica? Může mít pak plnohodnotný zážitek?

Hra je sice zakotvena v historickém rámci druhé světové války a okupace Paříže a vyskytují se v ní faktografické momenty, které naznačují leccos o umělcově životě, jeho blízkých a o jeho obrazech. Nicméně to je zároveň domyšlený dramatický příběh – také divák, který nemá téměř žádné vědomosti o Picassovi a o době, v níž žil a pracoval, může sledovat dialog mezi kunsthistoričkou Fischerovou, která je současně nacistkou, a svobodným, nespoutaným umělcem. Pochopitelně: čím víc toho divák o tomto tématu ví, tím snadněji může vnímat určité nuance – nebo si je domýšlet. Domnívám se však, že to není nevyhnutelné a že sledování uzavřeného dramatického příběhu není nutně vázáno na tyto znalosti.

Jak byste vztah obou protagonistů hry pojmenoval?

Každý z nich stojí filozoficky a ideově na zcela opačné straně, ale postupně poznáváme, že ta žena není jenom nacistka, ale že se odborně zabývá výtvarným uměním a že milovala Picassovo dílo. Jenže okolnosti ji nutí, aby se chovala tak, jak se chová. To se ve hře sice přesně nedefinuje, ovšem sama říká, že zachraňuje nejenom sebe, ale také svou rodinu... Je to rozporuplný dialog, v němž se objevují projevy zvůle totalitního režimu, ale také se v něm dají najít hluboce lidské okamžiky vzájemného porozumění. Škála mezi oběma mantinely je dost široká.

Kdybychom téma hry vztáhli k současnosti – je vůbec možný harmonický vztah přátelství nebo lásky mezi lidmi, kteří mají naprosto rozdílné ideologické a politické preference?

Já si myslím, že je to věčný boj, každodenní zápas o demokracii, o její tvář, o svobodu jednotlivce či politických hnutí a různých stran. A mezi tím se proplétají individuální lidské vztahy, které opravdu mohou být autokratickými režimy významně ovlivněny. V dnešní Evropě už naštěstí nic takového nehrozí, avšak pořád je to komplikovaná otázka. A i kdyby to bylo jednoduché, jsme schopni si to sami tak zkomplikovat, aby to bylo – často i nechtěně – zajímavé. Mluvím samozřejmě o mezilidských vztazích.

S Picassem je spojeno vícero výrazných osobních dobrých či horších vlastností. Jedna z nich je ješitnost. Nemůže tento jakkoli nedobrý a nelichotivý charakterový rys umělce svým způsobem chránit?

Není to hezká vlastnost a každý z nás říká, že právě on ji nemá a vidí ji na jiných. Je pravda, že Pablo Picasso byl velmi citlivý na své názory a svá díla, ale byl to, jak už jsem řekl, vnitřně svobodný člověk, který prožil bouřlivý, nesmírně plodný život. Vytvořil čtyřicet tisíc artefaktů, v tomto ohledu bychom těžko hledali srovnání. A byl také za svého života ekonomicky úspěšný, což se i těm nejskvělejším umělcům za jejich životů zpravidla nepodařilo. Picasso je velký fenomén nejenom své doby.

Pohyboval jste se delší dobu ve vrcholné politice a také jste vedl jedno významné médium. To jsou sféry, kde zřejmě člověk velice rychle přichází o iluze...

Patřil jsem k lidem, kteří se projevovali v době společenských změn v listopadu 1989 aktivněji, což mě pak zaválo do politické sféry, aniž bych o to nějak zvlášť usiloval. Nikdy jsem si nemyslel, že budu působit v politickém životě, nicméně stalo se. Po třinácti letech práce v politice jsem zjistil, že mi to stačilo, a tuto kapitolu jsem uzavřel. Politika se neslučuje s iluzemi, a pokud je někdo má, myslím, že v politice vydrží jenom krátce. Třebaže se často balí do pěkných slov, aby se lépe prodávala, do slov znějících humánně a mluvících o tom, jak se zlepší život kolem nás a podobně, jde v politice především o prosazování různých zájmů, o moc, o ekonomické a společenské ambice. Jsem přesvědčen, že to zásadní se na Slovensku i v České republice už odehrálo, obě země jsou pevně usazeny v mezinárodních konvencích a nikdo nás již nebude ohrožovat nějakou třetí cestou.

Uchoval jste si po letech v profesionální politice a v manažerské mediální praxi ještě nějaké sny?

Zcela určitě. To byl také jeden z důvodů návratu do světa iluzí a hry, což divadlo a film nepochybně jsou. Jsem moc rád, že jsem se vrátil ke svým koníčkům a zájmům. Zbyly mi zajímavé zkušenosti, ale nemám žádné ambice řídit nějakou velkou firmu a už vůbec ne působit v nějaké funkci v politické oblasti. To už mám za sebou.

Již tu byla řeč o tom, že jste stál v čele listopadových událostí roku 1989 na Slovensku. Politicky vzrušené období jste ale zažil již mnohem dřív – v době studií na univerzitě ve francouzském Nancy na sklonku šedesátých let. Dotkla se vás tehdy atmosféra studentské revolty?

Přesněji řečeno, ta studentská revoluce proběhla v květnu roku 1968, kdežto já jsem do Francie odjel až v září, tedy krátce po okupaci Československa. V Nancy už jsem vnímal jenom dozvuky těch bouřlivých událostí. Už se o tom pouze psalo a povídalo.

Jako by se pár měsíců předtím nic nestalo?

Ano, všechno už bylo téměř urovnáno. Ještě se sice sem tam objevilo pár revoltujících skupinek, ale šlo o sporadickou záležitost. Policie měla věc pod kontrolou.

Jak sám pro sebe vnímáte fenomén šedesátých let?

Ta doba byla pro mě velmi významná. Už na sklonku padesátých let nastalo první uvolnění té komunistické hrůzy. Po celá šedesátá léta jsem jako mladý student prožíval postupný růst nadějí, jenže ten proces byl srpnovou okupací završen přesně opačně. Měl jsem v sobě – jako mnoho jiných mladých lidí – velkou idealistickou víru, že věci mohou jít správným směrem, a opravdu jsem nečekal, že ten krásný optimismus může být na dvacet let tak brutálním způsobem zhacen.

Režisér Jiří Svoboda vám nabídl velké role ve filmech Zánik samoty Berhof, Papilio nebo Jen o rodinných o záležitostech, ale setkali jste se spolu také při nastudování v rozhovoru několikrát zmíněné hry Piccasso. Lze s nadsázkou říci, že je to „váš“ režisér?

To by byla silná nadsázka. Je skutečností, že jsme se spolu vícekrát potkali při zajímavé spolupráci. Jsem rád, že jsme schopni pokračovat dál a že s ním budu na podzim točit televizní film na motivy románu Jaroslava Durycha Boží duha. Pořád si rozumíme jako partneři i jako přátelé.

Vaše kariéra vypadá velmi atraktivně. Začal jste si vydělávat jako horník, stal jste se populárním hercem, byl jste jedním z vůdců listopadové revoluce na Slovensku, dvakrát jste se dokázal vrátit do nejvyšší politiky a působil jste jako muž číslo jedna vlivné komerční televize. Nemáte v úmyslu – po vzoru mnoha vašich kolegů – zmocnit se svého života také literárně?

Nejsem spisovatel. Jistá shoda okolností a náhod, které jsem nemohl zdaleka ovlivnit, mě zavedly k tomu, že jsem se musel v jistých situacích postavit na nějakou stranu, a život přede mne postavil několik výzev a nabídek, které jsem zvážil a shledal zajímavými. Teď ale jako by se kruh uzavíral a já se vracím k tomu, s čím jsem kdysi začínal. Máte však pravdu, že když jsem byl velmi mladý, pracoval jsem v dolech a lesích – byl jsem k tomu tehdy, v osmnácti letech, víceméně ekonomicky donucen, sháněl jsem práci, která byla dobře placena. Přestože jsem toho hodně prožil, necítím ale žádné ambice literárně ztvárnit svůj život.

Z vnějšího pohledu se může zdát, že vaší kariéře chybějí velké pády.

To bych neřekl. Kdepak! Užil jsem si dost pádů, zklamání, třeba i proher. Život mi nabídl dostatečný prostor ke ztrátě optimismu, ale jsem rád, že jsem si ho v sobě uchoval a že jsem snad trošku pomohl tomu, aby se věci okolo nás vyvinuly k lepšímu.

I když nepatříte ke zpívajícím hercům, dočetl jsem se, že jste v jednom představení i zpíval. Jakou roli pro vás hraje hudba? Jaké je vaše gusto?

Žádným žánrem nepohrdnu. Stejně jako mám rád autentické lidové písně, tak je mi velmi milá klasická hudba, jazz i písničky, které vznikly ve sféře populární hudby. Mám rád šansony Jacquese Brela, ale i Leonarda Cohena, staré jazzové mistry jako Sidneyho Becheta, Stéphana Grappelliho a mnoho dalších. Líbí se mi americké blues se jmény Lightnin‘ Hopkins, Sonny Terry, James Brown. To samé mohu říci o českých písničkářích Jaromíru Nohavicovi a Karlu Krylovi, s nímž jsem se osobně dost dobře znal. Miluju i českou klasiku a měl jsem příležitost pootevřít k ní dvířka, když jsem točil Dvořákovu Rusalku. Hudba výrazně ovlivňuje mou náladu a potřebuji ji ke svému životu jako slunce. V současnosti muziku nejvíc poslouchám v autě. Vozím si s sebou kupu cédéček a jimi si zpříjemňuji dlouhé cestování. A také si často zpívám – třeba v koupelně.

JIŘÍ KASAL

Foto Jarka Šnajberková