číslo 33 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Potíže s pomníky (a nejen s nimi)

Minulý měsíc patřil k těm, které opět (po kolikáté již od listopadu 1989?) přinesly vzrušenou diskusi o pomnících. Nejde jen o slova. Někdo si možná vzpomene na sovětský tank natřený počátkem 90. let na pražském Smíchově na růžovo. Pamětníci si vybaví, kde před revolucí stávaly sochy komunistických pohlavárů a ti ještě starší, kde se před komunistickým pučem tyčily sochy T. G. Masaryka, vracené zase ve svobodných poměrech na původní místo. Pokaždé, když se kámen pohnul, provázely to aplaus i výtky. A nejinak tomu bylo počátkem letošního léta.

Královopolský místostarosta obrousil z mohyly nad hrobem sovětských vojáků z druhé světové války srp a kladivo coby symboly hnutí potlačujícího práva a svobody člověka. Čeští komunisté se bouří, rozhodovat bude nejspíš soud. Paralelně se sporem, co z minulosti ponechat, a co už ne, se rozhořel svár jiný: Ne již o pomníky stávající či odstraněné, ale o ty neexistující.

Pamětní desku upomínající na parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha, považují mnozí odbojáři za zcela nedostatečný vzkaz příštím generacím; rádi by se dočkali výmluvnějšího pomníku bojovníkům za svobodu. Městská část v Praze 2 zase neschválila umístění plastiky komunisty zavražděné české političky Milady Horákové v Zítkových sadech. Konfederace politických vězňů na zvoleném místě trvá a navíc požaduje umístění více než dvou stovek křížů na pražském Pankráckém náměstí k připomínce obětí komunismu. Uspěje?

Jenže ani diskuse o pomnících existujících či chybějících ještě plně nevystihuje zapeklitost tématu. Žijeme přeci v zemi, kde na dvou místech lidského strádání a smrti nejenže nestojí pomník, připomínající někdejší hrůzy, ale současná podoba těchto míst působí jako výsměch obětem bezpráví. Tak tam, kde byl za války koncentrák pro Romy, dnes stojí vepřín (Lety u Písku) a na místě nemenšího romského utrpení (Hodonín u Kunštátu) se lidé rekreují.

Nahlas se mluví o pomnících, ale všichni víme, že ve skutečnosti se hovoří o moderních českých dějinách, a tedy o přítomnosti. Pomníky jsou symboly a jako takové mají svůj význam. Budou navždy připomínat to či ono dějinné místo, lidské hrdinství i krutost, památku výjimečných osobností. Jsou potřebným místem vzpomínky, piety, posily. Avšak obřady, které u pomníků probíhají, mohou svou vnitřní sílu nabýt jen tehdy, když budou naplněny smyslem. A smysl získají pokud budeme vědět. Pokud budeme schopni otevřeně pohlédnout nejen na vlastní velikost, ale třeba i zbabělost a nízkost.

V tomto smyslu se u nás nemáme moc čím chlubit. Více než šedesát let po skončení války například stále neexistují souborné dějiny protinacistického odboje na území někdejšího Československa. Překvapuje za této situace, že už jen snaha nezastřeně prozkoumat ještě mladší období vyvolává u mnohých odpor, jak to nedávno ukázala parlamentní diskuse o podobě Ústavu pro studium totalitních režimů?

Pobýval jsem před pár týdny v Polsku a na náměstí v Přemyšlu spatřil něco, co by u nás vyvolalo podstatně větší bouři než spor o jakýkoliv pomník: Na desítkách volně vystavených panelů bylo možno spatřit tváře hlavních představitelů místní komunistické tajné policie. S fotografiemi a profesními údaji, vlastnoručně napsanými životopisy. Lidé se nedívali do tváří těch, kdo pro totalitní režim ze strachu či z prospěchu špiclovali, ale kdo mašinérii teroru řídili. Každý se mohl dozvědět, kdo byl kdo. Nedaleko té výstavy pod širým nebem se tyčila socha slavného polského krále a vojevůdce ze 17. století Jana III. Sobieského. Šlo mi to dobře dohromady.