číslo 35 / 2007

Dívejte se

I takoví jsme byli – směšní a pitvorní

Čtvrtek 30. srpna, ČT 2, 21.40

Ivan Passer natočil v Československu jediný celovečerní snímek – Intimní osvětlení (1965). Nezapřel, že začínal ve Formanově týmu, ale také na sebe okamžitě upozornil větší jemností a porozuměním pro své hrdiny. Naprosto se vzdal jedovatě ironického odstupu, který u Formana posléze převážil, odmítl i modelově konstruovaný půdorys, který by aspiroval na zobecňující sdělení, jak tomu bývalo například u Jana Němce. Passer se vědomě zaměřil na banalitu životní existence a nicotnost prožívaných trablů, aby skrze ně postihl jednu stránku národní mentality.

Setkání dávných spolužáků provázejí rozpaky. Bambase pohltily rodinné starosti, stavba domu, i když si nadále dopřává domácké muzicírování, Peťar skončil v jakémsi provinčním orchestru, nyní provázen jen přitažlivou milenkou. Probleskne zmarněnost, když Bambas s mírnou závistí hlase svému kamarádu říká, že pro něho není ještě nic ztraceno, neboť není nikde uvázaný, nemusí jako závaží na noze vléci s sebou rodinu a starost o dům. Jejich setkání zaplňuje nostalgie vrcholící zpíjením a marným opileckým pokusem odejít „za hranice všedních dnů“. Smíření s osudem symbolicky vyjadřuje závěr, když v nehnutě zakloněném postoji všichni trpělivě čekají, až začne stékat zhoustlý likér, jímž si připíjejí...

Výtečně je napsána i namluvena jadrná mluva, která má punc bezpostřednosti a spontaneity. Jako vždy spolehlivý je Formanův objev Jan Vostrčil v roli samorostlého dědy, přepočítávajícího výdělky z pohřbů na cihly, ale i Karel Blažek a Zdeněk Bezušek coby ústřední protagonisté, nemluvě o ženských postavách, které ztělesnily Věra Křesadlová, Jaroslava Štědrá a Vlastimila Vlková. Zatímco u starší generace ještě doznívá prvorepublikové či dokonce ještě rakousko-uherská šetrnost a zároveň i jisté furiantství, u lidí mladší generace vnímáme spíše poddajnost a podřízenost, syndrom „přistřižených křídel“, kompenzovaný marnými verbálními výpady.

Přitom se Passer nespokojuje s pouhým pasivním líčením jakkoli zábavných a pro poznání mentality plně sdělných scének (viz slepice v garáži či zejména pověstný výjev s vyměňováním kuřecích stehýnek). Pohotově vřadí i úsměvnou epizodu s rozdílným vnímáním téže události: zatímco Peťarova přítelkyně hlučně cvičí, děda ve vedlejší místnosti komentuje dvojsmyslné vrzání postele uznalými výroky.

Režisér se zaměřuje především na nejrůznější ritualizované počiny, neustále ovšem narušované skeptickými poznámkami protagonistů – ať již je to sledování pohřebního průvodu včetně smutečních hostů kolektivně čurajících za kostelní zdí, domácké hraní Malé noční hudby či scény stolování. I když se v příběhu nic zásadního neděje a vyprávění se skládá ze samých nicotností a banalit, film až s dokumentární hodnověrností postihuje společenské klima své doby.

JAN JAROŠ

Foto archiv