číslo 35 / 2007
Nalaďte si
ČESKÝ ŘÍM
Město, které tě poutá jako silný jed...
S koncem prázdnin se ve středu 29. srpna na stanici Český rozhlas 3 - Vltava v 16 hodin uzavírá i rozhlasový cyklus o českých stopách ve věčném městě Český Řím.
Poslední
večer svého římského pobytu došli dva rozhlasový poutníci na Kapitol:
náměstí projektované Michelangelem do jakéhosi důvěrně sevřeného divadelního
sálu s pozdním nazrzlým světlem, které stoupá po jezdecké soše Marka Aurelia
– a v jednu chvíli se mu prudce opřelo do tváře, jako by ho zajalo. Byl to
obraz: Římský kentaur přijíždějícího schlamstne a nechce pustit. A tu si dva
Čechové, sedící na kamenném soklu, vyvolávali ve vzpomínkách dávná, a přece
blízká slova Julia Zeyera: „Dnes viděl jsem Koloseum při západu slunce, bez
Angličanů, bez Amerikánek, a mám již jiný o Římě pojem. To se popsat nedá.“
Řím není lichotný a koketující jako Benátky ani provokativní a pyšně kalkulující jako Florencie. Řím je vážný a sveřepý nebo, jak říká F. X. Šalda, „Řím je složitý a abstraktní. Řím má genia orbis; genius jeho místa jest zároveň geniem světovým“. Ano, Řím je jako evropská truhla – každý národ do ní vložil něco ze své „výbavy“ a slávy. I my jsme v Římě hledali onu českou výbavu, která je tam od středověku ukládána, tu v bohaté a tu v chudé vrstvě – podle toho, jaký věk se zrovna píše a jaké u nás doma panují poměry.
Na závěr našich římských dní jsme obcházeli římsko-českou současnost. Na českém velvyslanectví při svatém stolci nás přijal velvyslanec Pavel Jajtner; nad Řím, přesněji na terasu papežského paláce nás vyvedl mons. Jan Vokál, jeden ze dvou českých duchovních pracujících ve vatikánském státním sekretariátu; do ulice via Paolina, tedy přesněji do římského nábožensko-kulturního centra Aletti, jehož součástí je vydavatelství a mozaikářská dílna, nás pozval teolog kardinál Tomáš Špidlík; a vlak nás vyvezl za město, do etruských končin, kde žije český malíř Mikuláš Rachlík.
Dva rozhlasoví poutníci opouštějí Řím, který k nim byl v onom podzimním čase loňského roku tak vlídný a přátelský. A za sebou nechávají univerzální město, které v sobě dál drží fyzické i duchovní stopy Vojtěcha Slavníkovce, Jana z Jenštejna, císaře Karla IV., Jana Blažeje Santiniho, Josefa Myslivečka, Vojtěcha Hynaise, Bohuslava Martinů, Johannese Urzidila, Karla Vrány a dalších bledých Středoevropanů, kteří se od Říma lecčemus přiučili, a přitom tam zanechali část svého srdce. Za nás i za ně to daleko nejpřesněji popsal F. X. Šalda: „Řím není město přístupné a líbivé: nevzdává se snadno tvé lásce, nepodplácí si jí ničím a jest třeba námahy a duševní práce, a značné a opětované duševní práce, abys vnikl v jeho chladné, abstraktní a objektivní kouzlo. Za tvou námahu odměňuje tě pozdě, ale trvaleji než města jiná. Když čár měst jiných již vyvanul jako vůně v tahu vzdušném a když musíš sbírat všecku vůli a obraznost i představivost, abys si na něj vzpomněl a charakterizoval nějak jeho obsah, čár Říma začíná teprve působit. Trvalo dlouho, než tě proniknul, ale pak tě již drží: poutá tě jako silný jed; neunikneš již tak snadno ani ty jemu, ani on tobě.“
MILOŠ DOLEŽAL
Foto archiv