číslo 35 / 2007

Navštivte

Radost z bezstarostné jízdy a vraždící maniak

Pánové Quentin Tarantino a Robert Rodriguez prosluli svým zájmem o druhořadé, „béčkové“ krváky. Jejich poetiku se nyní pokusili oživit v dvojdílném cyklu Grindhouse (tak se označovala kina, která hrávala právě takový šunt). Jako první spatříme Tarantinův příběh trochu matoucně nazvaný Auto zabiják. Takový titul vyvolává představu, že snad vraždí samotné auto – ve skutečnosti je to ovšem maniak sedící za jeho volantem a vyžívající se ve vražedných nájezdech. Prožívá při nich vzrušení a jako bývalý kaskadér je ochoten riskovat i vlastní život.

Tarantino, jenž sám sebe obsadil do role barmana, natočil svého druhu road-movie, rozčleněné do dvou samostatných, časově oddělených kapitol. Hrdinkami obou jsou dívčí party, které podnikají výlet autem. První z nich zastihneme v odlehlém baru během vytrvalého deště, druhou při zkušební jízdě vysněným bílým autem. Obě party jsou pronásledovány týmž vražedníkem. Děvčata spojuje i jistá medializace – v první povídce jednu z dívek spatříme na velkoplošných reklamních plakátech, v druhém příběhu zase v časopise.

Režisér si dívky podrobně prohlíží, zkoumá jejich bezobsažné plkání, věrohodně evokuje jejich společné rozmluvy. Pozoruhodné je i obsazení: vedle bělošek tu nalezneme typy jak černošské (například Sidney Poitierovou), tak mexické (Rosario Dawsonová). Útočník pokaždé vystupuje jako statická figura, ovládaná jediným úmyslem. Kurt Russell ho bez přepjaté maniakální mimiky zpodobňuje jako zahořklého autsidera vyřazeného z kaskadérské profese, jako muže s výraznou jizvou v obličeji, který mladým závidí jejich bezstarostnost a chce se jim mstít.

Tarantino volí různorodé postupy vyprávění – od statického, založeného na mechanickém střídání neměnících se protizáběrů, přes povlovné horizontální jízdy kamery až k jejímu zvídavému kroužení kolem stolu, u něhož si děvčata vzrušeně skákají do řeči. Právě tato realizačně náročná „krouživá“ sekvence, v níž nechybějí ani průhledy na zdánlivě netečného ničemníka posedávajícího v blízkosti dívek, patří k brilantním ukázkám vypravěčské techniky. Neméně strhující jsou ovšem i výjevy zběsilé automobilové honičky.

Osud obou dívčích part se různí: zatímco první se stává obětí čelného střetu, druhá útok přestojí a vzápětí ho vrací. Z útočícího šílence se stane lovná zvěř, posléze hrdinkami až teatrálně dobitá. Auto zabiják může kvůli nekonečnému proudu významově vyprázdněného a notně vulgárního tlachání o milostných vztazích a sexuálních zážitcích vyznívat monotónně a zdlouhavě. (Zjevně čerpá z klišé „nezávislých“ filmů o skupinkách žvanivých protagonistů.) Do této linie však brutálně vpadají dynamicky nasnímané vražednické excesy. Jsou stejně nenadálé pro hrdinky i diváky filmu a jejich motivaci si můžeme jen domýšlet.

Ačkoli se vyprávění odehrává v současnosti, jak dokládají výměny textových zpráv, je situováno na zapadlý venkov, kde jako by se zastavil čas. Navštívíme ošuntělé lokály, pohlédneme na obstarožní auta. Scénografické pojetí odkazuje k ikonám minulých desetiletí: vidíme plakáty ke starým filmům rozvěšené po zdech, nechybějí ani hrací automaty s vinylovými deskami. Pečlivost a důslednost inscenační stránky, dovedné zacházení s různými vypravěčskými postupy akcentujícími bezprostřednost – to vše umocňuje nejen napětí, ale také pocit marnosti nad rádoby „zušlechtěným“ dílem, které je stejně zbytečné jako předlohy, jež je inspirovaly.

JAN JAROŠ

Foto archiv