číslo 35 / 2007
Jak to slyší
Rudolf Matys, básník a publicista
Letmý exkurs do češtiny, hlavně rozhlasové
Poslouchal jsem napřeskáčku ty stanice Českého rozhlasu, na nichž má významné místo mluvené slovo, a přitom jsem se soustřeďoval na češtinu, kterou jsem z nich slyšel, na její lapsy a kolapsy. I odebíral jsem vzorky a dělal si výpisky z míst, která mě obzvlášť iritovala, a bylo mi z nich smutno. Těch výpisků byly nakonec asi dvě stovky, pocházely většinou z vysílaných rozhovorů, v menší míře z materiálů předem připravených. Pro tento článek jsem z nich vybral několik nejčastěji zaregistrovaných jazykových prohřešků. Většinou sice vyšly z úst mluvčích, kteří byli do studií pozváni (převahou to byly osobnosti, u nichž se dalo předpokládat vysokoškolské vzdělání), ale některé z těch lapsů šly bohužel i na účet redaktorů a moderátorů.
Určitě, mějte dobrý večer
Předznamenávám, že si nebudu všímat špatně zmetabolizovaných importů z angličtiny ani prvků technologického newspeaku, a stranou ponechám rovněž frazeologické či idiomatické projevy jazyka generačně zabarveného, přehlížím tedy třeba všechna „super“. „Nebudu řešit“ čili spíš zapomenu na to, že z bohatě osídleného hnízda přitakání a souhlasu (ano, jistě, samozřejmě, ovšem) dnes vylétá prakticky jediný ptáček: slovo „určitě“. Nebudu přemýšlet, proč všechno jen „funguje“, a nikoli třeba taky existuje nebo platí, případně, že místo, které patřilo také částicím ale, avšak a leč, si pro sebe usurpovalo jen agresivní „nicméně“. Mé následující postřehy zaznamenávají prvky a fenomény, které mohou naznačovat jazykové procesy a posuny zřejmě trvalejšího charakteru.
Například téměř zaniká jazykové povědomí o tvarech středního rodu. Běžně z vysílání slyšíme, a to někdy i v projevu předem připraveném a čteném: „Ten pták má zlomené křídla, ty děvčata byly zklamané“. Lehké to dnes nemají ani slovesné třídy a 3. osoby plurálu. Stránky v knize se už přiměřeně neobracejí, ale bohužel jen „obrací“, jako by šlo o stránku jedinou… (Pravidla pravopisu ovšem už i ten krátký tvar připouštějí, ovšem až na druhém místě!) O holý život rovněž bojuje správně utvářený druhý i třetí stupeň adjektiv, a tak na trhu už málem nejsou výrobky lepší, ale jen „více dobré“, a dokonce jsem jednou zaslechl: „Tahle růže je skutečně nejvíc krásná“. Vzácností se stává rovněž přisvojovací zájmeno svůj: slyšel jsem „Nechal jsem tam mou knihu“ – a jen z dalšího kontextu výpovědi jsem pochopil, že ten mluvčí u přítele nezapomněl knihu, kterou sám napsal… Postupně se smiřuji i s tím, že neodvratný smutný osud zřejmě čeká trpný rod, zvykám si tedy na to, že pachatel už navždy bude jen „mrtvý“, nikdy však už mrtev, a to i když skoná v psaných textech. (V privátních rádiích mají, jak jsem četl, pasivum dokonce přímo zapovězeno!)
Velmi často se ve vysílání opakuje vazba, která mě vždycky přímo praští do uší: „budeme se soustředit“, jako by nešlo o průběžný děj a neměli jsme tedy slyšet patřičné budeme se soustřeďovat, nebo prostě jen soustředíme se. Ach, ty slovesné vidy! Stejně tak mě rozčílí, kdykoliv slyším, a je to skoro každý den, nemotornost typu „Je to pět roků zpátky“, a tuším, že se mi už marně stýská po správném Bylo to před pěti roky. Nepovažuji se za nějakou netýkavou fiflenu, a tak mě, otužilému, už jen trošku nepříjemně zavadí o uši vazba „Jste za to rád?“ , případně špatně strávený dovoz s anglickým copyrightem, třeba „Mějte dobrý večer“.
Deklarujeme a spekulujeme
Vůbec se mi nechce psát o nejrůznějších výrazových klišé a floskulích. Ale nedá mi to a připomenu aspoň dvě módní slova, která jsou obzvlášť často frekventovaná, zejména v politické hantýrce. Každý z nás jistě co chvíli něco prohlašuje, sděluje, oznamuje, vyjadřuje se k něčemu, Pan Důležitý ovšem takové obyčejné věci nedělá, on totiž rovnou jen a jen „deklaruje“. Činí tak jistě (také) z pohodlnosti a z lenosti nacházet výraz přesnější a diferencovanější, ale myslím, že se v něm přitom nějak prosazuje pocit, že samo slovo „deklaruji“ propůjčuje jeho výpovědi, často dokonale nicotné a nepodstatné, punc jakési konečné autoritativní zdeúřední pravdy, o které se už nediskutuje. Trochu podobnou významovou pozici má myslím i sloveso „spekuluji“. O problémech se jistě dá uvažovat, promýšlet je, zamýšlet se nad nimi. O takových mozkových operacích se však z éteru moc často nedovídáme, zato se v něm od rána do večera „spekuluje“. (Jeden den jsem je slyšel třicetkrát!) Přitom bychom měli spekulovat jen o věcech velmi nejistých, o nichž toho víme hodně málo nebo nic, případně tohle slovo použít, hovoříme-li o myšlení povážlivě nedokonalém či docela planém. Substantivum „spekulant“ ostatně označuje vypočítavého člověka, jemuž bych se pro oprávněné podezření z různých nekalostí raději vyhnul. Bůhví tedy, zda se někdy nejedná o nechtěné sebeprozrazení… Zajímavý jev z hlediska takové „jazykové axiologie“ je i nápadné vymizení adjektiv dobré a špatné. Jsou šmahem nahrazena příslovci. Neptáme se, je-li co dobré, ale jestli „je to dobře“ – otázka po podstatném se mění v pragmatickou otázku jen po způsobu. Nevypovídá i tohle o něčem?
RUDOLF MATYS