číslo 35 / 2007

Titulní rozhovor

Věnek Šilhán,
protagonista Pražského jara 1968

Pocházíte z rodiny ruského legionáře, který velmi ctil první republiku a vážil si T. G. Masaryka. Jak vás jeho výchova ovlivnila?

Měl jsem v sobě něco, co do mne a do mých dvou bratrů otec vložil. Něco, co by se dalo nazvat ideou české státnosti, státní suverenity a demokratických pořádků. Vložil do našeho vědomí i úctu k autoritám českých dějin. Jednou mě vzal jako malého kluka do Prahy, navštívili jsme Památník osvobození na Žižkově. Vzpomínám, že jsme se byli poklonit památce plukovníka Švece. Podobně v roce 1938, když jsme se přestěhovali do Litoměřic, nás táta vzal na hřbitov ke hrobu Karla Hynka Máchy. Otec toho o sobě moc nenavyprávěl, ale přece jen byly okamžiky, kdy nám to důležité řekl. Měl také poměrně velkou knihovnu a v ní spisy bratří Čapků, Ferdinanda Peroutky, T. G. Masaryka, Aloise Jiráska, také román Mistr Kampanus od Zikmunda Wintera, jehož četba mě velmi ovlivnila. Měli jsme ale i díla řady světových autorů: Dostojevského, Tolstého, Gogola, Flauberta a dalších.

Kvůli čtyřce z němčiny jste během války nemohl postoupit na vyšší gymnázium, a tak jste se vyučil zámečníkem. Jak pak vypadal váš dělnický život a jak jste se dostal k ekonomii?

Hned po válce jsem stál na vlastních nohou jako dělník v Mannesmannce v Chomutově. Živil jsem se sám, svýma rukama. Začal jsem zde také dělat v odborech, což mě naučilo chápat tovární život, jeho složitosti i zákonitosti. Snažil jsem se pochopit ekonomiku fabriky, která zaměstnávala několik tisíc lidí. Hutní fabrika v Chomutově byla pro mne obrovskou všestrannou školou. Chtěl jsem si dokončit středoškolské vzdělání, ovšem v té době ještě nebyla možnost studovat při zaměstnání. Dozvěděl jsem se ale, že existuje v Praze vysoká škola, kam je možno nastoupit bez maturity, po splnění podmínek přijímacího řízení. Byla jí Vysoká škola politická a sociální v Praze.

Ke studiu jste nastoupil na podzim roku 1948. Jaká tam panovala atmosféra?

Na té škole vládla atmosféra sporů, diskusí a hledání. Převažovali sice lidé, kteří inklinovali ke komunistické straně a k marxismu, ale byla tam i velká část lidí smýšlejících jinak, lidí velmi zajímavých, kritických a tvořivých. Vedli jsme spolu četné diskuse a polemiky. Úroveň našich znalostí byla nevalná; byli jsme málo sečtělí a málo znalí světa. Ve sporech jsme ale kultivovali svou řeč a argumentaci. Věděli jsme, že chceme spoluvytvářet společnost spravedlivou, vysoce kulturní a demokratickou. To jsme moc nahlas nevykřikovali, nežili jsme hesly, ale ty myšlenky v nás, mladých lidech, byly. Co nás zajímalo, to bylo především studium, ať už šlo o právo, ekonomii, sociologii, politologii či historii.

Do KSČ jste vstoupil ještě jako tovární dělník v Chomutově. Co vám na této politické straně imponovalo?

Chomutovské Mannesmannovy závody – to byla velká hutní fabrika. Jejich zaměstnanci byli převážně sudetští Němci, kteří odcházeli a nahrazovali je Češi a Slováci. Zdaleka ne všichni byli kvalifikovaní. Organizace práce, kázeň – to všechno se muselo pracně vytvářet. A ti, kdo to tvořili, byli převážně komunisté. Já sám jsem v té fabrice začal organizovat brigády, které měly pomoci venkovu. Uměli jsme řemeslo a byli jsme schopni opravovat zemědělské stroje. Když skončila ranní směna, nasedli jsme do nákladního auta a jeli někam na vesnici, kde už měli připravené mašiny, které jsme měli opravit. Dostali jsme to za kousek chleba namazaný sádlem a nic jiného. Bohužel jsem při těchto pracích neviděl příslušníky jiných politických stran. Prostě: byli jsme ztotožněni s tím, čemu se říkalo budovatelské úsilí. Pro nás to ale nebyla fráze. My jsme to mysleli opravdově: že je potřeba dělat pro republiku ještě něco navíc.

Nalezl byste něco, co vám již v té době na KSČ vadilo?

V té době jsem ještě neznal to, co se nazývá mechanismem moci včetně těch podlostí, polopravd, lží a falešných ctižádostí... Byla mně protivná komunistická rétorika, agitace a její slovník. Já sám jsem mluvil jiným jazykem, s jinými argumenty. Prostě jsem neměl rád ta placatá, prázdná nebo poloprázdná hesla. To nemám rád ani dnes. A je toho kolem nás plno.

Vědeckou aspiranturu jste si udělal v Sovětském svazu. Překvapilo vás během vašich studií v Leningradu něco?

Myslím, že jsem nebyl příliš překvapený. Nejel jsem tam s falešnými iluzemi. Uvědomoval jsem si, že je jenom pár let po strašné, pustošivé válce. Mnoho dětí ztratilo své rodiče a mnoho z nich se vydalo na cestu zločinu. Celkový rozsah sociálních a politických problémů, které na teritoriu Sovětského svazu po válce existovaly, málokdo z nás cizích studentů mohl domýšlet. Měl jsem velikou výhodu, že ke mně měli ruští přátelé důvěru. Debaty s nimi byly velice otevřené, kritické a pomohly mi nahlédnout do života místních lidí i do takových problémů země, jako byly lágry.

Kde jste byl 21. srpna 1968 a jak jste bezprostředně reagoval na zprávy o invazi?

Když přišly armády, nebyl jsem v Praze, ale v Přerově, kde jsem měl mít ekonomický seminář. Když jsem se ráno probudil, bylo v hotelu obrovské pozdvižení. Několik lidí říkalo, že bude válka. Kamila Moučková na televizní obrazovce mluvila o tom, že na naše území vstoupily cizí armády a že se bojuje u rozhlasu. Místo semináře jsem se hned vydal zpět do Prahy. Doprava většinou nefungovala, a tak jsem jel nejdřív autem, potom nákladním vlakem a nakonec jsem šel pěšky. Doma jsem měl několik vzkazů, kam mám přijít. Šel jsem na schůzku pražských a středočeských delegátů budoucího sjezdu, která se konala na Vysoké škole ekonomické. Tehdy už vešlo ve známost, že byli zatčeni členové předsednictva ÚV KSČ, kteří několik hodin předtím vydali prohlášení, že vstup armád nebyl žádnou československou institucí vyžádán a odporuje mezinárodnímu právu. Zatčení Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Kriegla a dalších a jejich internace mimo hranice republiky měla vytvořit prostor pro vytvoření dělnicko-rolnické vlády. Kdo tomu mohl zabránit? Mohla to být jedině veliká spontánní autorita, podporovaná českým i slovenským národem. Už to nemohlo být torzo ústředního výboru, ani torzo předsednictva strany, nemohla to být ani dezorientovaná vláda či parlament. Autoritou se mohl stát jen stranický sjezd, který na sebe mohl vzít plnou odpovědnost za věci příští. Organizace potřebných opatření se v té chvíli děla v našem výzkumném ústavu na VŠE, kde jsme probděli celou noc.

Co následovalo druhý den?

Situace se vyvíjela dramaticky. Podařilo se nám sezvat delegáty, kteří už byli předtím zvoleni na krajských konferencích. Věděli jsme, kteří to jsou, protože existovaly jejich seznamy. Problém byl, jak pro ně tu výzvu zveřejnit, protože Rusové obsadili rozhlas. Brzy ovšem začali existovat regionální rozhlasy a další informační kanály. Fungovalo to všechno perfektně a přesně. Do ČKD ve Vysočanech se navzdory překážkám sjelo na druhý den přibližně 1400 delegátů. Do Prahy se dostávali všemožným způsobem: autem, na kole, někteří i pěšky. Desítky delegátů přijely i ze Slovenska. Shromáždění se během dopoledne prohlásilo sjezdem se všemi právy nejvyššího orgánu strany a vzalo na sebe i všechny z toho plynoucí kompetence. Tuto kompetenci nám nikdo nesvěřil, tu jsme si vzali, přesvědčeni o tom, že pravda, právo a mravnost jsou na naší straně, a proto máme právo jednat. Kompetence není nic daného od Pána Boha. Je to schopnost chovat se samostatně a odpovědně v situacích, ve kterých se jiní podobně chovat nemohou, nechtějí nebo neumí.

Sjezd jste tehdy řídil vy.

Záhy po zahájení schůzky to někdo navrhl. Vzpomínám si, že jsem řekl: Ano, budu to řídit, ale žádám vás, abyste mě na slovo poslouchali. To jsem řekl pod vlivem momentální těžké situace, protože nikdo z nás v té chvíli nevěděl, jak dlouho bude naše zasedání a jednání trvat, zda nehrozí jeho rozehnání, eventuálně zatýkání účastníků. Řečníci byli při svých příspěvcích vrcholně disciplinovaní, dodržovali dobu svých promluv, neskákali si do řeči ani se neopakovali. Během jediného dne bylo přijato několik zásadních prohlášení a stanovisek. Byl také zvolen nový ústřední výbor KSČ.

Jak byste formuloval hlavní východiska vysočanského sjezdu?

Jednání mělo jednu důležitou ideu: ideu zápasu o naši svobodu a suverenitu, proti vojenské okupaci země. Vznikl spontánní, ale také organizovaný odpor obyvatelstva proti okupaci; tento odpor byl veden komunistickými reformátory a navíc legitimizován mimořádným sjezdem. V pátek ve dvanáct hodin byla sjezdovým usnesením vyhlášena jednohodinová generální stávka. Život se v tu hodinu v naší republice zastavil. Byla to stávka, jakou svět neznal. Nebyla to stávka za chleba, ale za svobodu. Svým morálním odporem, spontaneitou, vynalézavostí a mírumilovností si naše národy v těch dnech získaly sympatie a obdiv celého demokratického světa.

Byl jste zvolen zastupujícím prvním tajemníkem za internovaného Alexandra Dubčeka. Jaké to vzbudilo reakce?

Nejdřív bych chtěl poznamenat jednu věc: tuto funkci jsem získal ve zcela mimořádné době. Nikdy ve svém životě jsem o ni neusiloval. Nezískal jsem ji žádným vnitrostranickým zápasem či tahanicemi. To – jak se mi zdá – moje okolí pochopilo. Dostával jsem vzkazy typu: To je dobře, že to děláš. Myslím, že jsem získal značnou důvěru blízkého i vzdáleného okolí.

Mimořádný vysočanský sjezd KSČ byl prohlášen za neplatný. Jak to bylo zdůvodněno?

Za neplatný byl prohlášen už v Moskvě, v takzvaných moskevských protokolech. Svého času namítal Gustáv Husák na naši adresu, že jsme jednali proti stanovám strany, že jsme na sebe vzali kompetence, které nám nepatřily. Naši zem zaplavily tisíce tanků, bez pozvání přišly statisíce vojáků, vy spolu s ostatními protestujete, organizujete nevojenský odpor a on vám řekne, že jste jednali svévolně, proti stanovám!

Považoval jste moskevské protokoly za svou osobní prohru?

To nebyla otázka osobní prohry. Každý z nás máme určitou intelektuální a fyzickou sílu, můžeme uplatnit určitou míru vlivu. Ale i když pracujete s plným nasazením a s plným přesvědčením o své pravdě, existují síly, které jsou mocnější. Nepodlehli jsme morálně, podle pravdy a práva, podlehli jsme bezohledné, hrubé moci.

Přetrval podle vás v následujícím dvacetiletí étos Pražského jara?

Pražské jaro bylo vzepětím národní hrdosti, touhy po svobodě, po demokracii a státní suverenitě. Mělo by zůstat součástí naší historické paměti, stejně tak by v ní ale mělo zůstat jako varovné memento i to ponížení, oportunismus, kompromisnictví, dokonce i zbabělost a zrada. To všechno patří k poučení z roku 1968. Mezi námi ještě žijí lidé té doby, kteří zaslouží uznání a úctu. Lidé, kteří udělali v těch chvílích maximum, co bylo možné, a pak neodvolali, neustoupili od svých postojů a názorů, ačkoliv se to od nich požadovalo. Étos roku 1968 přetrval až do převratových dnů roku 1989. Byl živen disentem, konkrétním odporem proti totalitní moci. Mnoho lidí ztratilo svá zaměstnání, mnozí mladí lidé ztratili možnost studia, mnozí si šli sednout do žalářů a své postoje neodvolali. Myslím, že se na to všechno nesmí zapomínat. Je to součást naší národní paměti. A ti, kteří ji křiví nebo by na ni raději zapomněli, neslouží našemu národu. Národ potřebuje něco, na co může být hrdý. A na tohle období odporu proti okupaci a totalitní moci hrdý být může.

MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ