číslo 36 / 2007

Dívejte se

Jak si zachovat své přesvědčení

Čtvrtek 6. září, ČT 2, 21.40

Mezi filmy ze šedesátých let zaujímá Ohlédnutí méně zřetelné postavení. Rozhodně není tak proslulé jako Žert, Všichni dobří rodáci, Ucho nebo Skřivánci na niti. Možná i proto, že víra v komunismus se tu zkoumá jako touha po něčem samospasitelném. Scenárista a režisér Antonín Máša rozhodně nevynáší jednoznačný odsudek, když zkoumá nejniternější pohnutky ústřední hrdinky Olgy. Dotkla se jí okupační traumata i zločiny stalinismu, je si vědoma tragických dějinných zkušeností, avšak své "uhlířské" víry se nikdy nevzdala. Sepsala vzpomínkovou prózu, kterou má pro filmové potřeby zpracovat bohémský scénárista František, patřící do generace, kterou její otazníky již nezajímají. Její věrnost politickým idejím, které napáchaly tolik zla, nechápe. Ve střetnutí těchto dvou povahově různorodých lidí se téměř modelově obnažuje obecnější vztah k nedávné minulosti: to, co jeden pociťuje jako bolestný dotek, druhý již zcela přehlíží jako uzavřenou kapitolu.

Máša zvolil metodu retrospektiv, většinou Olžiných, které roztínají přítomné dění. Několik uzlových okamžiků pozvolna ozřejmuje, byť v zobrazení zbytečně doslovných, co vše Olga zažila: strach za války, nadšení z roztančených prvomájových průvodů i bezmocně nechápavé přihlížení nespravedlivému osudu, postihujícímu její blízké. To vše se snaží Františkovi ve chvílích putování po místech kdysi jí důvěrně známých zprostředkovat. Oba si k sobě postupně nacházejí cestu.

Největší tíha ležela na hlavních představitelích – Jiřině Třebické a Petru Čepkovi. Zejména Třebická tu odevzdává jeden ze svých životních výkonů, ukázněný a plně soustředěný, její upjatá Olga je snad politováníhodná, ale rozhodně ne směšná či odsouzeníhodná. Naproti tomu Čepek buduje svého rozpolceného Františka spíše vnějškově. Když se však jme zvažovat, čeho dosud dosáhl, dospívá k zahanbujícímu prozření: opustil rodinu, pustne, nedokáže nic dokončit, přelétavé známosti mu stěží mohou nahradit trvalejší a závaznější cit.

Ohlédnutí, natočené podle námětu Mileny Honzíkové, jistě neohromí politickou odvahou. Zato v něm můžeme ocenit upřímnou sebezpytnou výpověď, byť nasnímanou černobíle a snad až s jistou obrazovou protokolárností. Máša je asi lepší scenárista než režisér, ale nelze mu upřít že se snaží strhnout bohorovnou, nevšímavou masku, kterou běžně nosíme.

(jš)