číslo 36 / 2007

Navštivte

Magická působivost Jana Zrzavého

Na vernisáži současné velké výstavní retrospektivy díla Jana Zrzavého položil generální ředitel Národní galerie Milan Knížák řečnickou otázku, inspirovanou prý dotazem jednoho z jeho studentů: Proč že není právě tento u nás velmi populární malíř více znám i ve světě jako jeden z předních tvůrců moderního evropského umění. A sám si odpověděl se značnou mírou pravděpodobnosti: Může to být jednoduše tím, že ač jeho práci lze srovnat s tvorbou jeho nejslavnějších uměleckých vrstevníků, vytvořil toho Zrzavý ve svém dlouhém životě vlastně málo. Přiznám se, že jsem právě pod zorným úhlem této odpovědi tváří v tvář vystavenému dílu poprvé zažil zvláštní pocit jisté nedosycenosti, ústící v iluzorní představu, že by se kdesi měla skrývat ještě další, neznámá Zrzavého díla, nejlépe celé tematické cykly.

Natolik totiž Zrzavého tvorba vrostla do našeho národního podvědomí, že skrze ni dokážeme pronikat do vnitřního světa jeho výjevů, ať už krajin, portrétů či zátiší, žít s nimi i v nich. Však se také Zrzavý stal suverénním stvořitelem onoho vlastního výtvarného světa bytostně, bezvýhradně a velice záhy; připomeňme, že první ze svých arciděl, Údolí smutku, stvořil coby osmnáctiletý mladík! A naopak je nutno připomenout dnešním mladičkým výtvarným suverénům, vytvářejícím své práce co nejuspěchaněji v honbě za pomíjivou slávou, že mnohá z dalších jeho děl vznikala nad pomyšlení těžce, během let až desítiletí…

Spolu se světově proslulými malíři Chagallem a de Chiricem patří Zrzavý k prvním malířům, kteří ve vývoji umění 20. století s novou intenzitou a novým způsobem artikulovali naléhavé vnitřní představy, spojené s magickým působením reality. Zrzavý obohacoval své obrazy sugestivními symboly záhadných psychických pocitů a stavů, nezařaditelnými do kontextu soudobého výtvarného výrazu, zřetelně však souvisejícími s pozdními projevy symbolismu. Teprve setkání s kubismem a zvláště vliv blízkého přítele Bohumila Kubišty usměrnily Zrzavého k hledání forem schopných vyjadřovat toto niterné dění. V letech první světové války a těsně po ní tak vznikají obrazy smutku a bolesti, podobenství smrti a milosrdenství, touhy a exotické rozkoše. Stejně jako de Chirico stanul tehdy i Zrzavý na prahu surrealismu, nikdy jej však nepřekročil; od dvacátých let začíná své vnitřní vize sjednocovat s vnějšími modely skutečnosti. Svým vývojem i základními rysy talentu je Zrzavý osamělcem a trochu i cizincem v tomto světě; mnohé v jeho díle je sice nemyslitelné mimo umělecké souvislosti 20. století, zároveň je však spjat s minulostí více než jiní. „Pohlcuje věci, aby jim po čase dal narodit se znovu jako poslům svým vnitřních představ,“ napsal o malíři svého času velmi výstižně teoretik Miroslav Lamač, který mu rovněž přiřkl až leonardovskou schopnost zachytit podstatu i základní podobu motivů, jimž ale dokázal zároveň vtisknout stigma svého vlastního duchovního života.

Od třicátých let vlastně až do smrti kultivoval Zrzavý svou skvrnovou či šerosvitnou malbu, náměty historických italských architektur střídal s lyrickými vizemi mořských přístavů a náboženskými motivy, vše ve zvláštní, poeticko-imaginativní obrazové logice. Jeho dílo opisuje ucelený oblouk od secese a symbolismu s výraznými doteky expresionismu a dekadence přes neoklasicismus a civilismus až k sevřené meditativní malbě většinou stále se opakujících motivů, v nichž je nepřestajně kladen důraz na lyrické prožívání světa.

Výstavu Zrzavého obrazů, kreseb, ilustrací, grafických listů ale i scénografických návrhů, uspořádanou ke třicátému výročí umělcova úmrtí, je možné navštívit ve Valdštejnské jízdárně do 16. září.

JAROSLAV VANČA

Foto NG Praha