číslo 36 / 2007

Rozhlas Plus

Rádio a lidé (18)
Seriál mapující osudy lidí a události spjaté s historií radiotechniky

Siemens na cestě k vrcholu

První Siemensův telegraf byl vyroben vyroben z krabice od doutníků, pocínovaného plechu, několika kusů železa a měděného drátu. Provedení svých přístrojů přenechal Werner von Siemens (TR č. 34/2007) mechanikovi Johannu Georgovi Halskemu.

Telegraf mladého Halskeho okouzlil natolik, že se rozhodl opustit svou firmu a následoval Siemense. V říjnu 1847 založili v Berlíně společnost, kterou pojmenovali Telegraphen Bau-Anstalt von Siemens & Halske. V zadním traktu domu v Schöneberger Strasse číslo 19 si zařídili malou dílnu a už týden po založení firmy patentovali v Prusku konstrukci ručičkového telegrafu.

Zázračná gutaperča

Vojenský kabát pověsil Siemens na hřebík. „Člověk se musí konečně poohlédnout po něčem, kde by mohl stát pevnou nohou!“ psal do Londýna bratru Wilhelmovi, který tam tehdy zakládal továrnu. Díky Werneru Siemensovi byla roku 1847 položena první část podzemní vedení dráhy Berlín–Anhalt do Grossbeerenu. Vynálezce totiž získal od bratra Wilhelma gutaperču, kterou použil k izolování drátů. Aby dosáhl velkého tlaku a zároveň aby ohřátá gutaperča netvořila švy, vyvinul Siemens speciální šroubový lis. Po ručičkovém telegrafu si tak připsal už druhý důležitý vynález, který přispěl k rozvoji telekomunikačního provozu.

Provozní kapitál půjčil Siemensovi bratranec. A byla to dobrá investice. „Odmítl jsem lákavou vyhlídku, že bych se mohl vyšvihnout na vedoucího úředníka budoucího oddělení správy pruské telegrafie. Úřední poměr mi nic nesliboval a já nabyl přesvědčení, že světu a sobě prospěji více, budu-li míti naprostou osobní nezávislost,“ vzpomínal Siemens po letech.

Obráncem přístavu

K 15. březnu 1848 byla vypsána cena na nejlepší telegraf. Siemens měl dobré vyhlídky, že ji získá, březnová revoluce však všechno smetla. Siemens a Halske tedy pokračovali v pokusech ve své malé dílně. Pohnutá doba povolala poručíka Siemense na válečné pole. Tady vymyslel způsob, jak minami s elektrickým zapalováním ochránit přístav Kiel, ohrožovaný dánským válečným loďstvem. Vedení opět izoloval lisovanou gutaperčou. Sudy s prachem Siemens zakotvil do úzkého průplavu před kielskou plovárnou a ve Friedrichsortu, střežícím vjezd do Kielského zálivu, položil velikou minu. Ta sice explodovala předčasně, ale dánskou flotilu přesto zahnala. Poručíka Siemense pochválil sám polní maršál Wrangel, který mu svěřil obranu přístavu v Kielu a Eckenförde a jmenoval jej velitelem Friedrichsortu.

Odchod z armády

Siemens se ale chtěl vrátit do Berlína, kde se připravovalo telegrafní vedení do Frankfurtu. Mechanik Halske na tomto úkolu již horlivě pracoval. Siemens převzal úsek Eisenach–Frankfurt. „Dnes, kdy stěží pochopíme, jak může žíti civilizovaný člověk bez železnice a telegrafu, věcí, jež jsou dnes naprosto samozřejmé, není lehké vmysliti se do těžkostí, jež se nám tehdy stavěly v cestu. Představy a pomůcky, jež jsou dnes běžné každému školákovi, musely být v té době získávány námahou a prací,“ píše Siemens ve svých vzpomínkách.

„Bylo mi zadostiučiněním, že byla dána do provozu první větší telegrafní linka – nejen v Německu, ale v celé Evropě. Bylo to již v zimě roku 1849, takže volba císaře ve Frankfurtu byla telegraficky oznámena v Berlíně ještě v tutéž hodinu.“

V červnu 1849 Siemens složil svůj úřad vedoucího pruské státní telegrafie. Rozloučil se definitivně i s armádou, v níž to za dlouhých čtrnáct let nedotáhl dále než na nadporučíka. Penze se zřekl.

Vládce pyramidy

Najednou měl více času – i na cestování. Ve svých vzpomínkách zanechal svědectví o silných dojmech z návštěvy Egypta: „Když jsme jednou jeli na oslech z Káhiry k pyramidám, zdvihl se neobyčejně silný vítr z pouště. Horizont nabyl zvláštního načervenalého zabarvení. Za našeho výstupu, vlastně transportu s pomocí Arabů, kteří stále táboří u pyramid a nedají si ujíti příležitosti zdvíhati či vlastně vyhazovati cestující na metrové schody, zesílil vítr v bouři, že bylo velmi těžké se udržet na rovném vrcholu pyramidy. Prach z pouště tak zhoustl, že vypadal jako bílá mlha a úplně nám zahalil pohled na zemi. Pomalu stoupal výš a výš a za nějakou dobu zahalil i vrchol pyramidy, na níž jsem byl s deseti svými inženýry. Přitom bylo slyšet podivně syčivý zvuk. Jeden z Arabů mne upozornil, že když zvedne natažený prst nad hlavu, ozve se ostrý, zpívavý tón, který utichne, když dá ruku dolů.“

Siemense to zaujalo. „Že jde o elektrický jev, vysvitlo z toho, že jsem dostal mírnou elektrickou ránu, když jsem se chtěl napít vína z lahve. Zabalil jsem plnou láhev s hrdlem, obloženým kovem, do vlhkého papíru. Pak bylo možno dostati z ní hlasitě praskající jiskru o délce asi jednoho metru. Tak se mi potvrdilo to, co pozorovali již jiní cestovatelé, že totiž vítr v poušti má elektrické vlastnosti.“

Mimořádně živé Siemensovo líčení pokračuje příhodou s Araby, kteří ho na vrcholu pyramidy doprovázeli. „Arabové pozorovali blesky, které vyšlehovaly z našich vinných láhví, se zjevnou nedůvěrou – poradili se krátce a na smluvený signál byl každý z mých průvodců uchopen třemi Araby, aby ho snesli násilím dolů.“

Vynálezce se ale nemínil vzdát. „Stál jsem právě na nejvyšším bodě pyramidy, když se ke mně blížil šejk Arabů a s pomocí našeho tlumočníka mi dával na srozuměnou, abychom co nejrychleji opustili pyramidu. Provozujeme prý kouzelnictví a to by mohlo pyramidě škodit. Když jsem se zdráhal, chytl mou levou ruku, v pravici jsem však držel nabitou láhev nad jeho hlavou. Hrdlo láhve jsem pomalu přibližoval k jeho nosu. Když jsem se ho dotkl, cítil jsem sám silný záchvěv, z čehož se dalo soudit, že šejk dostal jistě pořádnou ránu. Bez hlesu padl k zemi. Přešlo několik vteřin, v nichž jsem pocítil strach, ale tu se náhle zdvihl a s velikým křikem a řevem pádil obrovskými skoky po pyramidových stupních dolů,“ líčí Siemens.

Boj byl rozhodnut a Simens se stal neomezeným vládcem pyramidy. Vítězství to bylo víc než symbolické – anglická vláda brzy svěřila firmě Siemens správu zařízení a přezkoušení kabelů...

MIREK FIALA, e-mail: vlad.fiala@quick.cz

Snímky archiv autora

(Pokračování v TR č. 38)