číslo 36 / 2007 |
|
Vladimír Karfík, publicista Mikrofon na nás prozradí víc, než chceme Zájem posluchačů o jazyk je potěšitelný, i když leckdy se v jejich v reakcích jakoby nevědomky ozývá latentně stále přežívající předválečný purismus. Proti němu už tehdy vedli zápas moderněji založení jazykovědci z Pražského lingvistického kroužku. Zdálo by se, že je dávno vybojováno a purismus je pohřben, ale na stránkách tohoto časopisu v polemických poznámkách dokazuje Petr Vybíral, lingvista z mladší školy, že tomu zdaleka tak není: pozorní posluchači jsou ve své utkvělé představě jazykové správnosti zarputilí a lingvista s nimi zápolí dál bez viditelného výsledku.
Elektronická média se změnila. S požadavkem autentičnosti, nezprostředkovaného, přímého vstupu aktérů dějů, o nichž média dříve většinou jenom referovala, se objevuje problém, jak mají tito neprofesionálové do mikrofonu mluvit. Lze požadovat, aby mluvili spisovným jazykem, když se tak leckdo vyjadřoval naposled ve škole? Na přímých „vstupech“ (tohle nadužívané slovo mě taky štve) do vysílání se ukazují jako důležité jiné věci, než je spisovná podoba tvarosloví. Především je to schopnost zformulovat větu tak, aby dávala aspoň přibližný smysl. Aby měla logickou stavbu, jež umožní sdělení vůbec pochopit. Obdivuji moderátory, že jsou schopni přeložit nesouvislé věty s množstvím zbytečných, plevelných slov do podoby, jakou měl telefonující posluchač patrně na mysli. Prohřešky proti jazyku jsou různé, menší i větší. Mezi ty menší, téměř zanedbatelné patří dnes tíhnutí k tvarosloví, jímž se vyznačuje obecná čeština. Ale: pokud mluví rozhlasový profesionál, pak si takovou licenci nemůže dovolit. Dlouho jsem se domníval, že požadavek mluvit do médií sice živým, ale přece jenom spisovným jazykem se vztahuje na všechny vzdělance, na lidi, kteří s jazykem zacházejí profesionálně. Praxe poslední doby mě ale vyvádí volky nevolky z omylu. Vypadá to, jako by se ostýchali mluvit spisovným jazykem, který bez pocitu újmy užívají v médiích tištěných. Dnes jako by to na rozdíl od médií elektronických byla právě tištěná média, v nichž trvá spisovná podoba textu – samozřejmě ne vždy kultivovaná. Přece jen si nikdo nedovolí napsat „cejtil sem v tom něco krásnýho“, zatímco do rozhlasu se to říci neostýchá a spisovně by to ani neřekl, aby nebyl považován za suchara, který mluví škrobenou řečí. Stále nevím, nakolik je to správné. Zda to není jenom vnějškové přihlášení k živému jazyku. Je tu však ještě jiná věc, jež dokáže mluvčího prozradit víc než užití spisovné či nespisovné češtiny. Tou je nekultivovanost atikulace, jež se často pohybuje na hranici srozumitelnosti a prozrazuje na mluvčího mnohem víc než jeho slovník. Úpadek projevu je právě tady snad největší. Zážitek nejotřesnější: v době, kdy se odvolávalo staré vedení Czechinvestu a bylo jmenováno vedení nové, mě zaujal rozhlasový rozhovor s jedním z nových šéfů. Jméno jsem zapomněl, a nelituji toho. Stačily totiž dvě věty, a způsob, jakým mluvil, prozradil o něm víc, než by kdy stačil přiznat: zrádně citlivý mikrofon spolehlivě zachytil dikci společenské spodiny. Shawova hra Pygmalion dokládá, že ve slušné solečnosti se dříve muselo mluvit nejen slušně, ale také správně. Dnes by se mohla Líza Doolitlová stát VIP i bez fonetika Higginse. (Petra Špalková a Igor Bareš ve zmíněných rolích v inscenaci činohry Národního divadla) Foto ND Praha |