číslo 36 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
redaktor České televize

Změní nás klimatická změna?

Po dlouhé době jsem vzal do ruky krásnou publikaci s mnoha obrázky a mnoha zdroji inspirace k dobrým skutkům pro dobro planety. Ta knížka se jmenuje Save the Earth! (Zachraňte Zemi!). Je souborem článků světových osobností a vyšla v roce 1991 péčí zakladatele CNN Teda Turnera. Ten také v té době založil hnutí téhož jména, jako je název knihy.

Dnes už by se knížka i hnutí mohly jmenovat Zachraňme sebe! Přesto mne ale k vyhledání té publikace v knihovně nevedly přímo zprávy o tom, že v letošním létě se opět lámaly teplotní rekordy, ani to, že jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je, když dojde voda. Impulzem mi byl fakt, že jméno iniciátora té knihy Jonathona Porritta jsem našel pod zajímavým článkem v jednom z červencových čísel Financial Times. Titulek zněl: Evropa zaostává ve využívání obnovitelných zdrojů. Britský novinář, který se už v osmdesátých letech proslavil houževnatou propagací ochrany planety, to tedy do dneška nevzdal. Tehdy, na začátku devadesátých let, byl Jonathon Porritt prezidentem britské pobočky Přátel země. Pod čerstvým článkem ve Financial Times bylo u jeho jména uvedeno, že je zakladatelem a ředitelem Fóra pro budoucnost, ale hlavně předsedou Komise Spojeného království pro udržitelný rozvoj.

Za kým že to podle věhlasného odborníka na ekologii zaostává Evropa ve využití obnovitelných zdrojů? Kdyby to neříkal právě Jonathon Porritt, možná bych nevěřil: za Spojenými státy! Ještě loni v listopadu jsem na tomto místě tepal vládu Spojených států za to, že stále ignoruje kjótský protokol a že obětuje krátkodobému ekonomickému prospěchu perspektivu zachování zdravého životního prostředí a živočišných a rostlinných druhů na planetě. A dnes že by to už byla Evropa, kdo zanedbává tyto cíle? Vždyť přece trio Blair, Chirac, Merkelová bez přestání dlouhá léta před hrozbou globálního oteplení varovalo, stavělo ji na roveň hrozbě terorismu a dalo podnět k mnoha opravdu efektivním opatřením, jež vedla ke snížení škodlivých emisí. Evropské země už delší dobu dosahují hmatatelných výsledků v plnění ekologických cílů kjótského protokolu a letošní summit Evropské unie jim vytýčil dokonce nové a tvrdé cíle ve snižování energetické náročnosti a zamořování ovzduší.

Podle Porritta nicméně zvýšily Spojené státy v roce 2006 objem elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů víc než kdokoli jiný na světě a dotahují se na Německo a Španělsko, které jsou v této branži energetiky zatím nejvýkonnější. To je jen jeden příklad. Jiným může být objem investic do oblasti biopaliv. Mně ale v tom, co říká Porritt, zaujalo ještě něco jiného: stát výhodně subvencuje americké provozovatele větrných elektráren, a to po dobu celých deseti let od jejich postavení. Už třiadvacet vlád jednotlivých států se v Americe vydalo cestou masové podpory obnovitelných energetických zdrojů. Velkým vzorem jim je Kalifornie, kde guvernér Schwarzenegger zapojil letos finance svého státu do úsilí o dosažení bohatýrského cíle: vyrábět do konce roku(!) sedmnáct procent elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Evropská unie se bohatýrských cílů také nebojí, ale vzhledem k rozdílnosti ekonomik svých členských zemí si je stanoví ne na měsíce, ale na desetiletí. Do roku 2020 chce z obnovitelných zdrojů pokrývat dvacet procent spotřeby veškerých energií, tedy nejenom elektřiny. Ovšem, jak si všímá Jonathon Porritt, v Evropské unii převládá zatím velmi zdrženlivý duch, co se týká státních podpor těmto potřebným snahám. Tento přístup je dán liberální politikou EU v oblasti podnikání v rámci společného trhu a ustáleným pohledem na státní podpory jako na něco, co znevýhodňuje podnikatele v jiných členských zemích EU, kde se k podobným podporám vláda neodhodlá. V mnohačlenné EU s jednotným trhem je to spravedlivá zásada. Bez ní by vnitřní unijní trh nemohl fungovat. Ale boj proti klimatické změně se svým významem stále víc vymyká z rámce tržních aktivit a podnikání. Stává se existenčním zájmem společnosti. Pro takový závěr může sloužit jako argument fakt, že „za celou dobu, po kterou se konají měření průměrných ročních teplot, bylo deset nejteplejších let zaznamenáno v období posledních čtrnácti let“. To cituji pramen z loňska, takže letos budeme na konci roku pravděpodobně konstatovat, že v posledních patnácti letech bylo jedenáct nejteplejších roků.

Prvním velkým mezníkem pokusů o zkoordinování snah národů a organizací či jednotlivců o zastavení negativního vlivu člověka na planetu Zemi byla konference OSN o Zemi, konaná v Riu de Janeiro roku 1992. Právě ona byla odrazovým můstkem k přijetí kjótského protokolu. Už tehdy převládlo v osvícených kruzích mínění, že se záchranou planety nelze otálet. Dodnes toto mínění téměř zevšeobecnělo, i když, jak sami víme, důkazy podávané současnou vědou a samotnou přírodou nepřesvědčily zatím úplně všechny vlivné osoby tohoto světa o podílu industriální společnosti na příčinách těch deseti nejteplejších let, na tání ledovců nebo na vyhynutí delfína bílého v čínské Žluté řece, abych uvedl jen jeden příklad za všechny ostatní ohrožené či už vyhynulé živočišné a rostlinné druhy.

Drtivá většina evropských zemí i Evropanů už si přesto vybrala: je lepší nečekat, až bude nad slunce jasné, kdo měl pravdu ve vědecké disputaci, když Slunce může do té doby jedny sežehnout a druhým trvale zmizet ve smogu. Staleté povodně, ničivé vichřice, vražedná vedra, katastrofální sucha a další klimatické anomálie právě tak jako třeba dramatické šíření alergií u lidské populace jsou dostatečnými, i když ne zrovna vědeckými argumenty pro vyburcování lidského rodu k urychlené reakci na nebezpečí.

Dělat aspoň něco proti riziku, které je dnes už bez jakékoli pochyby reálné, i když o jeho původu ještě můžeme mít pochyby, to přece nepostrádá logiku. Naopak. Zdá se, že i ta země na druhé straně Atlantiku, jejíž důslednost v aplikaci tržních mechanismů je nám tak neochvějným vzorem, nemyslí jen v tržních pojmech, když tam lidé pochopí, že jde o víc než o tržní hodnoty.

Nechtěl jsem tímhle „kázáním“ říct, že Evropa a my v ní neděláme zhola nic. Naopak, už nám přešlo do krve hodně užitečných věcí a na další jsme psychicky připraveni. Patří k našim životním perspektivám možná víc než všechny daňové, penzijní či zdravotnické reformy. Ty ovšem zaměstnávají vládu i opozici natolik, že problém klimatické změny asi musí počkat. Jenže on nečeká, ale narůstá. Takže je to možná na nás, na jednotlivcích a na nevládních organizacích, na občanských iniciativách.