Návrat na titulní stránku

číslo 37 / 2007

Dívejte se


Lze odmítnout pozvání na slavnost?

Česká filmová tvorba šedesátých let vykvetla bohatstvím alegorických obrazů, podobenství a jinotajů, stačí připomenout Věru Chytilovou, Pavla Juráčka, Evalda Schorma, v přední řadě též Jana Němce. Ten dospěl až k protokolárně strohým analýzám chování, zajímalo jej, jak funguje princip moci, jak kolem sebe šíří strach a beznaděj. To je pro něho výchozí bod, od něhož se odvíjí vše ostatní. Nerozhoduje pak, zda je takto nahlíženo pronásledování dvou vězňů uprchlých z nacistického transportu (jako v Démantech noci) nebo pečlivě vypreparovaný průzkum manipulace v nyní uváděném podobenství O slavnosti a hostech (čtvrtek 13. září, ČT 2, 21.30).

Neherci v Němcově filmu O slavnosti a hostech (vlevo režisér Evald Schorm)Démanty noci bylo ještě možné vnímat jako snahu přiblížit subjektivní pocity vyčerpaných uprchlíků, kteří přestávají rozlišovat, co se kolem nich děje. Snímek O slavnosti a hostech, důsledně vycházející z principu alegorie zasazené mimo čas a prostor (ovšem se soudobými rekvizitami, kostýmy i obyčeji), už žádnou pochybnost nezanechává. Předvádí, v pravém smyslu tohoto slova a v groteskní stylizaci, zobecňující modely chování. Tomu odpovídá i proklamativní – „čtecí“ – styl, s jakým (ne)herci pronášejí své repliky. Němcova náročná díla byla ostatně na nehercích vždy postavena – ve „Slavnosti“ rozeznáme ze známých tváří jen Ivana Vyskočila v roli hostitele (jemuž byla zazlívána údajná podobnost Leninovi), dále zde spatříme hudebního skladatele Jana Klusáka či režiséra Evalda Schorma.

Skupinku nezávazně plkajících výletníků, kteří se pěšky plahočí na oslavu narozenin kterési význačné osobnosti, rozdělí dilema, jak reagovat na (prozatím) výsměšné ponižování, jaké jim dává okusit samozvaný průvodce. Přesvědčuje je, že se jedná o legraci, o pouhou hru, svého druhu happening; jenže každého, kdo by chtěl z takové hry vystoupit, nevybíravě nutí k poslušnosti. Opovážlivé žertování záhy ztrácí únosnost a dotýká se důstojnosti každého ze zúčastněných. Ponejvíce trapně bodří hrdinové zvažují, zda je výhodnější sklonit hlavu před donucováním či přímo mocenským terorem, žebronit o ponižující domluvu, v sobeckém alibismu planě protestovat – nebo mlčky, avšak důsledně odmítnout jakoukoli spolupráci. Režisér zjišťuje převažující přizpůsobivost, ochotu nechat se uchlácholit. Psal se rok 1966.

Film O slavnosti a hostech mohl vzniknout pouze v systému státem dotované kinematografie. Avšak už tehdy zavládly rozpaky, ba v parlamentu povstal hlas, jakéže zhůvěřilosti natáčejí zpovykaní filmaři za dělnické peníze.

JAN JAROŠ

Foto archiv