číslo 37 / 2007

Nalaďte si

Soudruzi, neprasečte, chceme je živý

Někdo zvoní u dveří, jdete otevřít, dva policisté v civilu na vás vyhrknou – jste zatčen! Pak vás odvezou do vyšetřovny, kde vás mučí, abyste se doznal k něčemu, co jste nespáchal. Tak vypadalo obvyklé zatčení v podání komunistické Státní bezpečnosti. Obvyklý model ovšem mnohdy nefungoval.

„Oni byli zbabělí, na mě přijelo třináct estébáků,“ vzpomíná Ota Rambousek, odsouzený na doživotí.

„Řekli, nic si neberte, za hodinu budete zpátky doma. No, ta hodina mamince trvala dvanáct let, mě pět let,“ říká Eva Dušková.

„Sledovali mě dlouho, dvou jsem si všimnul, ale pak mě na nábřeží obstoupilo dvacet estébáků v civilu, kolem mě udělali hlouček. Lidé kolem procházející si ničeho ani nevšimli,“ popisuje Josef Nerad své zatčení. Odsouzen byl na dvacet let.

„Leželi jsme tváří k zemi a jeden esenbák do nás vystřílel celý zásobník, já to koupil do nohy, pak jsem slyšel, že je někdo okřiknul – soudruzi, soudruzi, neprasečte, potřebujeme taky nějaký živý!“ vzpomíná Radomil Raja, bývalý skaut, který se skupinkou svých přátel pokusil přejít hranice v Jizerských horách.

Jak vypadalo zatýkání v minulém století? Jaké pasti, podvody, léčky připravovala komunistická státní bezpečnost na lidi, kteří s totalitním režimem nesouhlasili? V dokumentu z cyklu Příběhy 20. století bude na své zatčení vzpomínat patnáct pamětníků. Poslouchejte na vlnách Rádia Česko v neděli 9. září dopoledne krátce po desáté hodině.

(mik)

Foto archiv