číslo 37 / 2007

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Františka Nedvěda chválil i Lightfoot

Bratři František a Jan Nedvědové jsou hudební i sociologický fenomén, přestože hlasy kritiků a publicistů se často v obdivném tónu nenesou. Muzikantské osudy obou spořilovských bratří se společně odvíjely od dob amatérského bigbítu šedesátých let přes trampský soubor Toronto, pozdější Brontosaury až k dlouhodobému působení ve Spirituál kvintetu. V devadesátých letech si jejich tandem získal celonárodní oblibu a dokázal zaplnit Strahov. V posledních deseti letech na sebe svými sólovými projekty v mnohem větší míře upozorňuje mladší z dvojice – František Nedvěd, který 17. září dovrší šedesátku. Při té příležitosti si s ním povídal Jiří Kasal, autor pravidelného písničkového pořadu Staří, ale dobří, který můžete na stanici ČRo 2 – Praha poslouchat každou sobotu od 17.04 hodin.

V šedesátých letech jste hrál v bigbítových kapelách the Three Long Fingers a the Preachers. Není zvláštní, že řada českých zpěváků a muzikantů z ranku folku a countryové hudby začínala tenkrát bigbítem?
Začínal jsem s muzikou v období, kdy k nám dorazily první nahrávky Beatles a Paula Anky. Americká country sem vůbec nesměla. Všichni jsme tedy toužili být jako Beatles, Paul Anka a Bee Gees. Tato muzika nám tehdy, kdy jsme byli velmi mladí, naprosto vyhovovala. Chtěli jsme hrát rytmické písničky a zpívat anglicky, takže není divu, že jsem začal bigbítem.

Jedna poznámka k Brontosaurům. Jejich písničky ze sedmdesátých let působí velmi idylicky, jako by neobrážely nic z nepůvabné doby normalizace. Byl to jistý druh úniku?
Nevím, jestli to byl únik. To ani dnes, kdy už žijeme v úplné jiné době, nedokážu odhadnout. Spíše to byla snaha dělat písničky, které by se líbily lidem i nám. To vědí nejenom muzikanti, že v jednoduchosti je účel. Tři akordy, příjemná melodie a hezký text – z téhle symbiózy byl zpravidla hit. Tento recept by měl fungovat i dnes. Samozřejmě neberu v úvahu Britney Spears a podobné hvězdy a hvězdičky.

Byl jste fandou Spirituál kvintetu ještě předtím, než jste se stali s bratrem Janem jeho členy?
Já jsem byl velkým fandou této kapely – jako první u nás začala hrát černošské spirituály a americký folk. Vždycky jsem toužil po tom, abych si s nimi mohl jednou zazpívat. Tak dlouho a usilovně jsem si to přál, až se mi to splnilo. Jirka Tichota nás viděl někdy ve čtyřiasedmdesátém roce na takovém malém plácku ve Svitavách. Válel se tam po zemi a fotil nás ze všech stran. Zanedlouho přišlo pozvání, zda bychom se nechtěli stát členy Spirituál kvintetu společně s bráchou a Zdeničkou Toskovou, dnes Tichotovou. To pro mě bylo nesmírně povzbuzující.

Jaká éra Spirituál kvintetu vás nejvíc uspokojovala?
Myslím, že jsem tam nikdy nezažil špatné časy. Jednotliví členové kapely s Jirkou Tichotou v čele, byli výborní muzikanti a navíc inteligentní lidé. To samo o sobě dávalo záruku, že budeme hrát dobré věci, že vše bude mít náležitou formu a bude sledovat nějaký smysl. Díky tomu jsme zvládli vystoupení před třicetitisícovým davem, který byl nadšen tím, že nás slyší, ale také malé klubové nebo divadelní koncerty. Není to možná obvyklé konstatování, ale mám pocit, že ve Spirituál kvintetu jsme měli jenom samé dobré roky.

Svým debutovým sólovým albem jste zpřístupnil širší posluchačské veřejnosti songy kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Jak jste si ho pro sebe objevil?
S Gordonem Lightfootem jsem se seznámil prostřednictvím kazety, kterou mi daroval jeden kamarád z rozhlasu. Tu jsme si s Dušanem Vančurou, s nímž jsem většinou jezdil v autě na koncerty, často přehrávali a moc se nám oběma líbila. Dlouho jsem jeho písničky nosil v hlavě, a když Honza přestal vystupovat, řekl jsem si: Teď je ten správný čas. I když už něco od Lightfoota zpíval Michal Tučný, chtěl jsem pro české posluchače vytvořit ucelený obrázek o jeho tvorbě přes své myšlení a svůj hlasový projev. Proto jsem nevybíral jenom hity, ale i méně známé skladby. Snad jsem se s nimi dobře popasoval. Mám doma od Gordona Lightfoota zarámovaný rukou psaný pochvalný dopis, v němž tvrdí, že se mu mé verze jeho písniček velmi líbí a odpovídají jeho pojetí.

Gordona Lightfoota potom vystřídal Don Williams. Jejich muzika se však od sebe přece jenom liší...
S tím souhlasím, ale oba mají základ v americkém venkově, v tradiční country. A spojují je krásné melodie, pro něž mají oba zvlášť vyvinutý cit. Teď k nim ještě přibyl Randy Travis. Jestliže moje první tři desky obsahují vesměs Lighfootovy písničky a následující čtvrtá Williamsovy melodie, na té zatím poslední je právě Travis. A všechno spojují výborné texty Dušana Vančury.

V písničce Blaník se zpěvem dotýkáte swingu a jazzu, a není jediná. Jaký je váš vztah k tomuto druhu hudby?
Možná se pletu, ale domnívám se, že i country a trampské písničky mají jakýsi prazáklad v neworleanském jazzu. Dnes už málokdo ví, že trampské zlidovělé písničky, které se zpívají u táboráků, mají často převzatou melodii. K swingu obzvláště mám obzvlášť blízko. I když ze mě nikdy nebude swingový zpěvák, snažil jsem se v několika písničkách na své poslední desce zaswingovat. Myslím, že to vyšlo podle mých představ.

Jak oslavíte šedesátku? Co si k ní přejete?
Chladným mě to jubileum úplně nenechává, ale rozhodně nebudu dělat žádné pompézní oslavy. Mým jediným přáním je být zdravý, abych mohl zpívat a nemusel se dívat, jako moji kolegové „jedou“ a já někde ležím. Chci dál lidem rozdávat radost, jako to dělám celý život.

JIŘÍ KASAL

Foto Popron Music